ECLI:CZ:US:2016:1.US.2529.16.1
sp. zn. I. ÚS 2529/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 211/2014-341 ze dne 31. 3. 2015, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 68 To 169/2015-380 ze dne 9. 10. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně č. j. 4 Tdo 596/2016-36 ze dne 12. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla podána dne 28. 7. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Okresního a Krajského soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních procesních práv zaručených zejména čl. 36 odst., čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Šumperku napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 zrušil s ohledem na stěžovatelovo pokračující jednání podstatnou část svého předchozího rozsudku č. j. 2 T 245/2013-310 a uznal stěžovatele vinným jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body 1-3 rozsudku), jednak dílem dokonaným a dílem nedokonaným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body 4-10 rozsudku). Těch se měl stěžovatel podle skutkové věty výroku o vině dopustit tím, že při leteckých přepravách s různými leteckými společnostmi uplatnil nárok na náhradu škody způsobené mu poškozením zavazadla a ztrátou předmětů v něm přepravovaných a výši této škody dokládal zfalšovanými či opakovaně předkládanými doklady, přičemž předměty, jejichž pořizovací hodnotu takto dokládal, nebyly od příslušných obchodníků nikdy zakoupeny. Za uvedená jednání byl stěžovatel odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným leteckým společnostem náhradu škody.
3. O odvolání Okresního státního zástupce v Šumperku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 9. 10. 2015 tak, že napadený rozsudek Okresního soudu zrušil v celém výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením ze dne 12. 5. 2016 odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, s tím, že nižší soudy se s námitkami stěžovatele přesvědčivě vypořádaly.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve odkazuje na předchozí trestní věc vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod č. j. 2 T 245/2013, v níž soudu vytýkal, že neprovedl navržené důkazy (fotografie, výslechy svědků, další zjišťování údajů u leteckých společností, zprávy z diskuzí, atd.), resp. tyto důkazy nehodnotil jednotlivě, a již vůbec ne společně s jinými ve vzájemných souvislostech. V projednávané věci pak podle něj soud nevzal v potaz důkazy o tom, že předmětné věci existovaly a že je skutečně užíval, ať již byl doklad o jejich zakoupení správný či nikoliv. Soud také v rozporu se zásadou in dubio pro reo pominul skutečnost, že kdyby nedošlo k úbytku hmotnosti v zavazadlech (vlivem ztráty věcí prokázané příslušnými protokoly), letecké společnosti by se reklamacemi vůbec nezabývaly. Stěžovatel dále tvrdí, že se mu ztratilo 10 kg věcí, jejichž hodnota převyšovala výši poskytnuté kompenzace. Tím mu vznikla škoda, a nemohlo tedy dojít ani k jeho obohacení, ani ke spáchání podvodu. Pokud jde o účtenky, jejich předložení nemělo samo o sobě vliv na průběh reklamačního řízení, neboť dopravní společnosti mají povinnost odškodnit cestujícího na základě protokolu o ztrátě obsahu zavazadla, nikoliv na základě účtenky. Stěžovatel proto tvrdí, že soud prvního stupně učinil zčásti nesprávná skutková zjištění, neprovedl všechny navržené důkazy a pochybil při právním posouzení věci, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se s jeho odvoláním vypořádal velmi kuse, přičemž jeho argumentace je nelogická. V postupu obou soudů tak stěžovatel spatřuje prvky libovůle a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby skutková zjištění a právní závěry soudů byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se dotčená osoba neztotožňuje, tedy sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové stránky věci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Z hlediska ústavněprávního lze poukázat na to, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. V rámci provedeného dokazování soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily, aniž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Uzavřely zejména, že stěžovatel jednal s podvodným úmyslem, neboť leteckým společnostem předkládal nepravé doklady o věcech, které se mu měly během letecké přepravy ztratit, čímž uváděl tyto společnosti v omyl a obohacoval se o vyplacené odškodné.
8. Podobně jako v jiné stěžovatelově věci odmítnuté usnesením sp. zn. II. ÚS 1427/16 ze dne 22. 9. 2016 je argumentace stěžovatele v projednávané ústavní stížnosti pouze opakováním argumentů uplatněných v řízení ve věci samé, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Za stavu, kdy jsou napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněná a výklad podústavního práva není svévolný či arbitrární, nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu