ECLI:CZ:US:2016:1.US.2572.15.1
sp. zn. I. ÚS 2572/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Autoturist, a. s., se sídlem Praha 4 - Krč, Na Strži 1837/9, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5090/2014-311, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 Co 259/2014-278 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 18 C 211/2009-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv a principů - zákazu zneužití vlastnického práva na újmu práv druhých podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a povinnosti soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 18 C 211/2009-221 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku 1 698 894,55 Kč s úrokem z prodlení. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit státu soudní poplatek a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 Co 259/2014-278 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 50 642,55 Kč s úrokem z prodlení; jinak prvostupňový rozsudek věcně potvrdil a rozhodl o poplatkové povinnosti stěžovatelky i o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5090/2014-311.
4. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelka má povinnost vydat bezdůvodné obohacení České republice jako vlastníku pozemků nacházejících se v oploceném areálu, ve kterém jsou postaveny chatky ve vlastnictví stěžovatelky (ve sporu žalované). Námitku stěžovatelky, podle níž byla nadána právem trvalého užívání předmětných pozemků (s přechodem ve vlastnické právo), soudy odmítly s odkazem na závazný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011, vydaný v jiné věci totožných účastníků. Změna rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem se pak vztahovala toliko ke stanovení rozsahu náhrady za bezdůvodné obohacení.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy se s žalobou o zaplacení částky nevypořádaly ústavně konformně. Stěžovatelka namítala, že se z titulu transformačního projektu podle §766 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stala právním nástupcem společnosti Autoturist, p. o. s., pro kterou bylo podle hospodářské smlouvy z roku 1989 zřízeno právo trvalého užívání předmětných pozemků v kat. úz. Jevany. Stěžovatelka proto naplnila podmínku pro přechod práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické.
6. Stěžovatelka pak vytknula dovolacímu soudu, že jí odepřel spravedlnost, pokud odmítl dovolání jako nepřípustné. V dovolání byly formulovány právní otázky, které podle názoru stěžovatelky založily přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku (tj. zda je v případě pozemku parc. č. 300/46 dáno právo České republiky požadovat vydání bezdůvodného obohacení, pokud označený pozemek stěžovatelkou není užíván, nemohlo dojít k přechodu vlastnictví k oplocení pozemku na stěžovatelku a nárok České republiky je v rozporu s dobrými mravy).
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu bezdůvodného obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze považovat za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky k vydání bezdůvodného obohacení nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
11. Soudy ústavně konformně vyložily, proč nevyhodnotily námitky stěžovatelky proti uložení povinnosti k zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení jako důvodné. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. I pokud bylo obecnými soudy k argumentaci stěžovatelky o právu trvalého užívání pozemků a přechodu na vlastnické právo odkazováno na závazný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011, vydaný ve vztahu k totožným účastníkům, nelze napadeným rozhodnutím vytknout protiústavnost. V daném řízení tak nedošlo k porušení principů spravedlnosti.
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu