ECLI:CZ:US:2016:1.US.2609.15.2
sp. zn. I. ÚS 2609/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4190/2014-460 ze dne 27. května 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 319/2013-417 ze dne 16. dubna 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 28 Cm 38/2010-295 ze dne 18. dubna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Josefa Figury, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2013 č. j. 28 Cm 38/2010-307) Krajský soud v Ostravě uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 476 962 Kč s příslušenstvím, v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 6 927 169,60 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytnutí právních služeb, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že vedlejšímu účastníkovi navíc uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 37 175 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že žalobou se dovolával úhrady nároku ze smluvní odměny, a to případně v přiměřené výši dle úvahy soudu, když tvrdil, že předčasným ukončením vedlejší účastník jako mandant sledoval vyvázání se z povinnosti zaplatit sjednanou výši smluvní odměny, což dle názoru stěžovatele explicitně přiznal ve výpovědi smlouvy tím, že zaplatí toliko přiznanou náhradu nákladů řízení. Soudy dle stěžovatele nesprávně dospěly k závěru, že v projednávané věci stěžovateli jako mandatáři náleží odměna podle advokátního tarifu dle počtu provedených úkonů právní pomoci, a to proto, že ve smlouvě o odměně strany nepamatovaly na výši odměny pro případ, že dojde k předčasnému ukončení právní pomoci. V této souvislosti Nejvyššímu soudu vytkl, že pokud v projednávané věci odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 936/2004, které má být z principu použitelné i na danou věc, pak jde o výraz popření jednak individuálního přístupu, ale i nerespektování právních norem a jejich obsahu v obou projednávaných věcech, neboť projednávaný případ není evidentně skutkově totožný s případem projednávaným pod sp. zn. 33 Odo 936/2004 a není totožný ani právní režim, který se na projednávaný případ vztahuje.
V projednávané věci není sporu o tom, že byla sjednána smluvní odměna. Koncepce úpravy speciální normy, tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb., stejně tak obchodního zákoníku, který je aplikovatelný na daný případ, neboť se jednalo o vztah podnikatelů, stojí dle stěžovatele na stejném principu, když upřednostňuje smluvní volnost stran na základě dispozitivních ustanovení. Stěžovatel zdůraznil, že je-li sjednána smluvní odměna, pak při předčasném ukončení smlouvy o poskytnutí právní pomoci ze strany klienta - mandanta, přináleží advokátovi - mandatáři poměrná část sjednané, tj. smluvní odměny. Interpretační selhání Nejvyššího soudu, včetně soudů nižších stupňů, spočívá dle názoru stěžovatele v tom, že nerespektují průkaznou autonomii vůle kontrahentů, tedy smluvně sjednanou odměnu za poskytovanou právní pomoc, počínají si, jak se jim zlíbí, když princip smluvní odměny vytěsňují úpravou, která se vztahuje na mimosmluvní odměnu. Rozhodně prý neobstojí interpretace Nejvyššího soudu včetně soudů nižších stupňů, že v případě, kdy strany nepamatovaly v rámci sjednané smluvní odměny na případ předčasného ukončení právní pomoci, tak se na takovou situaci hledí, jako kdyby byli smluvní odměnu vůbec nesjednali, a aplikuje se mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu. Takovýto závěr, kromě toho, že nerespektuje autonomii vůle kontrahentů, je dle stěžovatele prima facie zcela ambivalentní, protože popírá jasně stanovené kautely jak zákona, tak tarifu v pasážích, upravujících smluvní odměnu. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytkl nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí a rozpor s principy spravedlnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedl.
K ústavní stížnosti se podrobně vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Nejvyšší soud a Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vrchní soud uvedl, že řešil při svém rozhodování otázku, na jakou odměnu má nárok advokát v případě, kdy ze strany klienta dojde k výpovědi mandátní smlouvy, ve které je sjednána smluvní odměna, přičemž však v mandátní smlouvě není tato situace upravena, respektive není uvedeno, jakými pravidly se v takovém případě bude odměna advokáta řídit. Vrchní soud konstatoval, že se zcela shodl s názorem Krajského soudu v Ostravě, že za takovéto situace náleží stěžovateli ve smyslu ustanovení §571 odst. 1 a §574 odst. 4 obchodního zákoníku přiměřená část úplaty, která se při absenci pravidel ve smlouvě určí podle advokátního tarifu. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že na posuzovanou věc je v tomto směru zcela aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2006 sp. zn. 33 Odo 936/2004, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že Nejvyšší soud posuzoval výpověď mandátní smlouvy mandatářem v době platnosti vyhlášky č. 270/1990 Sb. I když vyhláška č. 177/1996 Sb. dle vrchního soudu neobsahuje ustanovení o podílové odměně či odměně za výsledek (a proto je nutno aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě), je při absenci pravidel pro vypořádání odměny pro případy předčasného ukončení smlouvy nutno jako speciální právní úpravu aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně.
Vrchní soud k tomu doplnil, že s ohledem na shora uvedený závěr, na kterém založil své rozhodnutí, nepovažoval za podstatné posoudit otázku, zda dohoda o odměně obsažená v čl. II smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 1. 12. 2005 je platná pro rozpor s dobrými mravy pro její sjednání v nepřiměřené výši, jak uzavřel soud prvního stupně. S ohledem na obsah dohody o právní pomoci totiž tuto dohodu nebylo možné považovat za dohodu "v dobrém i zlém", jak prezentoval stěžovatel, neboť krajský soud při zvažování přiměřenosti odměny uvažoval všechny tři složky obsažené v článku II této smlouvy. Dále uvedl, že podle ustanovení §574 odst. 1 obchodního zákoníku může mandant smlouvu kdykoliv částečně nebo v celém rozsahu vypovědět, což vedlejší účastník učinil. V posuzované věci prý bylo evidentní, že s ohledem na dlouholetou předchozí spolupráci stěžovatele s Josefem Figurou stěžovatel s touto možností nepočítal (ač s ní počítat měl), a tudíž do smlouvy o poskytnutí právní pomoci, kterou koncipoval, nezahrnul žádná pravidla o tom, jak bude v případě výpovědi postupováno ohledně cílové odměny. Ta byla vázána až na připsání pravomocně přisouzeného přísudku na účet vedlejšího účastníka. Za této situace se dle názoru odvolacího soudu nedá hovořit o tom, že by soudy při posuzování nároku stěžovatele na odměnu za zastupování porušily principy autonomie vůle smluvních stran či zásadu legitimního očekávání, stejně jako ostatní Ústavou České republiky a Listinou zaručená práva stěžovatele. Z těchto důvodů považuje Vrchní soud v Olomouci ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se podrobněji vyjádřil rovněž vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce. Má za to, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, jelikož obecné soudy vyložily a následně aplikovaly zákonné i podzákonné normy zcela v souladu se základními právy a svobodami stěžovatel.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením smluvního ujednání o tzv. "cílové odměně" za poskytování právních služeb, konkrétně za zastupování vedlejšího účastníka v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 463/2005, v níž se vedlejší účastník domáhal po státu náhrady škody. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle které zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv, zakotvených v podústavních předpisech, měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Tyto excesy však Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, v projednávané věci neshledává.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že smlouva o právní pomoci neobsahovala ujednání, jak bude v případě výpovědi smlouvy před ukončením sporu postupováno ohledně cílové odměny. Za této situace dle obou soudů náleží stěžovateli přiměřená část mimosluvní odměny dle advokátního tarifu. S ohledem na tento závěr nepovažoval již odvolací soud za podstatné, zda sjednaná cílová odměna je v souladu s dobrými mravy. Dovolací soud pak uzavřel, že na danou věc lze aplikovat jeho předchozí judikaturu. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o výklad podústavního práva, který přísluší obecným soudům. Soudy své závěry řádně odůvodnily. Argumenty stěžovatele nedosahují ústavní roviny a Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pouče í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu