ECLI:CZ:US:2016:1.US.2707.16.1
sp. zn. I. ÚS 2707/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOKR Czech s.r.o., se sídlem Havlíčkova 234/1, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 6266/2007 ze dne 4. 5. 2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 40 Co 383/2015 ze dne 27. 10. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1134/2016 ze dne 1. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, že napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Ne 6266/2007 ze dne 4. 5. 2015 byla zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 6266/2007 ze dne 3. 10. 2007 proti MILNEA státní podnik "v likvidaci". K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným usnesením sp. zn. 40 Co 383/2015 ze dne 27. 10. 2015 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolání, které stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1134/2016 ze dne 1. 6. 2016 zamítnuto. Obecné soudy odůvodnily svůj závěr o nepřípustnosti exekuce tím, že exekuční titul - rozhodčí nález rozhodce M. M. sp. zn. RN 08/2007 ze dne 30. 8. 2007 - byl vydán v důsledku spáchání trestného činu rozhodce, za který byl rozhodce s dalšími osobami pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 3/2010 ze dne 19. 10. 2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 22/2013 ze dne 24. 9. 2013.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení poukázal na to, že ve své ustálené judikatuře opakovaně dovodil, že v §268 odst. 1 pod písmenem h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zákon vymezuje důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, či odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného (srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387). Nejvyšší soudu dovodil, že z povahy věci a logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (exekuce) vybudován [srov. §268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo. Podle Nejvyššího soudu je exekuční soud oprávněn v každé fázi exekučního řízení z moci řízení přezkoumávat, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce, tzn., mimo jiné, zda zde existuje kvalifikovaný (způsobilý) exekuční titul ve smyslu §40 odst. 1 exekučního řádu. Ve vztahu k rozhodčímu nálezu, na základě kterého byla exekuce nařízena, tak například může přezkoumávat případný nedostatek pravomoci orgánu (rozhodce), který exekuční titul vydal, a v případě absence pravomoci rozhodce exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z moci úřední - tj. aniž by povinný v rozhodčím řízení či dokonce v exekučním řízení neplatnost rozhodčí doložky namítal - zastavit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však rovněž musí i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) přihlédnout k jiným relevantním okolnostem, pro něž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení exekuce nezhojí vady, bránící provedení exekuce a existující již v době jeho vydání (byť o ní bylo v trestním řízení rozhodnuto až po nařízení exekuce). Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že v exekučním řízení soud posuzoval, zda je exekuční titul vydaný v důsledku trestné činnosti rozhodce kvalifikovaným exekučním titulem, nerozhodoval tedy přímo o zrušení exekučního titulu. Podle Nejvyššího soudu je vydání exekučního titulu v souvislosti s trestnou činností rozhodce natolik závažným případem, že by odepření možnosti zastavení exekučního řízení vedlo ke zjevně nepřípustnému (a nespravedlivému) zásahu do práva osoby povinné.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, a to pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a svévoli soudů. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily také článek 2 odst. 2 Listiny, jelikož překročily meze stanovené zákonem k uplatnění státní moci. Podle stěžovatelky jsou závěry soudu prvního stupně zjevně zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť nesprávně uvedl, že se mělo konat ústní jednání před rozhodcem. Dále pokazuje na to, že oprávněný nebyl za příslušný skutek odsouzen, ačkoli to obecné soudy ve svých rozhodnutích uvádí. Stěžovatelka též namítá, že krajský soud opominul, že povinnost povinné nevznikla na základě rozhodčího nálezu, nýbrž tato povinnost vyplývá z hmotného práva (jde o nárok na náhradu škody). Rozhodčí nález nemá v tomto případě konstitutivní, nýbrž jen deklaratorní účinky. Není pravdou, že oprávněná dosáhla vydání exekučního titulu trestným činem, za který byla společně s dalšími osobami pravomocně odsouzena. Oprávněná společnost FOKR Czech s.r.o. nabyla pohledávku, která je předmětem exekuce, od společnosti FOCUS - METAL s.r.o. Oprávněná tedy vůbec není subjektem, který by dosáhl vydání rozhodčího nálezu. Není ani pravdou, že by oprávněná či společnost FOCUS - METAL s.r.o. byly pravomocně odsouzeny v trestním řízení. Trestní řízení nebylo vedeno proti žádné právnické osobě. Odsouzeny byly jen fyzické osoby a to pouze J. F. a M. M. Závěry dovolacího soudu jsou tedy podle stěžovatelky zmatečné a nepřezkoumatelné.
5. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka dále vytýká, že se nevyjádřil ke všem jejím námitkám a otázkám. Exekuční soud byl podle stěžovatelky veden myšlenkou "účel světí prostředky" a zaslepen tím, že nelze strpět provedení exekuce na základě rozhodnutí získaného trestným činem. Pominul však, že přímo na tuto situaci procesní právo myslí, a i v tomto případě ponechává aktivitu na účastníkovi řízení, kterému poskytuje účinný procesní institut k nápravě. Dle názoru stěžovatelky tedy obecné soudy porušily ústavní zásadu, že státní moc lze uplatit jen na základě zákona, v jeho mezích a při šetření základních práva a svobod. Pokud povinný nevyužil zákonem nabídnuté instrumenty procesního práva ke sjednání nápravy a zrušení rozhodnutí vydaného trestným činem, pak musí nést následky svého nedbalého přístupu v podobě provedení exekuce i na základě takto vadného exekučního titulu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
7. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou s právními a skutkovými závěry obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádnou námitku, která by věc posunula do ústavní roviny. Nad to Ústavní soud upozorňuje, že spravedlnostní úvahy provedené Nejvyšším soudem a výše citované v bodě 3 plně odpovídají hodnotovému řádu českého ústavního pořádku. Výtky drobných nesrovnalostí ze strany stěžovatelky či její požadavek na vypořádání všech (i mimoběžných) námitek neobstojí, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je přesvědčivě odůvodněno a postaveno na ústavně konformních základech.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu