ECLI:CZ:US:2016:1.US.2762.16.1
sp. zn. I. ÚS 2762/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AIR FUELS SERVICE, spol. s r. o., se sídlem Na Maninách 100, Dobrovíz, IČO: 616 82 152, zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 6, Praha 6, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 5 Afs 2/2015-76 a Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 č. j. 46 Af 13/2012-883, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení článku 2 odst. 2 Listiny, článku 11 odst. 1 a odst. 5 Listiny, článku 2 odst. 4 Ústavy a §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (porušení povinnosti postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu).
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, že v řízení před obecnými soudy stěžovatelka zpochybňovala platební výměry, jimiž jí byla doměřena spotřební daň z minerálních olejů. Stěžovatelka, která dopravovala uživatelům na Slovensko minerální oleje osvobozené od spotřební daně podle §49 odst. 10 zákona o spotřebních daních, zpochybňovala správními orgány provedený výklad §50 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 9. 2009, tedy do účinnosti novely č. 292/2009 Sb., který byl označen marginální rubrikou Doprava minerálních olejů osvobozených od daně na daňovém území České republiky a jehož odst. 1 zněl:
"(1) Minerální oleje osvobozené od daně podle §49 lze dopravovat pouze
a) z daňového skladu uživateli,
b) od jednoho uživatele jinému uživateli,
c) při dovozu uskutečňovaném uživatelem,
d) z jedné organizační složky do jiné organizační složky téhož uživatele, nebo
e) od výrobce uživateli; to se týká pouze odpadních olejů osvobozených od daně podle §49 odst. 1 a 3."
Stěžovatelka zejména před správními soudy namítala, že realizovala v letech 2006 až 2008 přepravy uvnitř Evropského společenství v souladu s evropskými předpisy a v souladu s ustanovením §50 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, tj. realizovala přepravu od jednoho uživatele, kterou byla stěžovatelka, k jinému uživateli, kterými byli provozovatele letecké dopravy na Slovensku. Předmětné minerální oleje byly již na daňové území Evropského společenství dovezeny nebo zde byly vyrobeny dříve, než je stěžovatelka nabyla. Tzn., že u těchto předmětných minerálních olejů vznikla daňová povinnost ještě před okamžikem jejich nabytí stěžovatelkou.
3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku vysvětlil, že osvobození od daně lze, stejně jako jiná osvobození od daně, vnímat jako dobrodiní zákonodárce ve vztahu k některým druhům zboží či způsobům jejich použití, které se zákonodárce rozhodl nezatížit spotřební daní, kterou jinak obecně daný druh zboží zatěžuje. Daňový subjekt ovšem může takové osvobození využívat jen tak dlouho, dokud dodržuje zákonem stanovené způsoby nakládání a další podmínky, neboť právě jejich respektováním je podmíněno trvání osvobození samotného. Nejvyšší správní soud připustil, že pro právní jistotu by bylo vhodnější, kdyby u každého nakládání rozporného s vymezením osvobození bylo přímo v zákoně o spotřebních daních výslovně napsáno, že v případě odlišného nakládání s osvobozenou komoditou nárok na osvobození zaniká, jako je tomu například v §49 odst. 2 zákona o spotřebních daních, na stranu druhou by takový požadavek byl nevhodný z hlediska legislativní techniky, neboť by zákonodárce neustálým opakování formulací typu "[n]eučiní-li tak, nárok na osvobození od daně zaniká", použitým právě v §49 odst. 2 zákona o spotřebních daních, dále znepřehlednil již tak komplikovaný předpis. Nelze proto zákonodárci vyčítat, že podobné formulace výslovně uvádí pouze tam, kde se například opakovaně objevují výkladové nejasnosti. S leteckými pohonnými hmotami osvobozenými od spotřební daně z minerálních olejů podle §49 odst. 10 zákona o spotřebních daních však bylo možno nakládat pouze způsoby předpokládanými samotným zákonem o spotřebních daních. To ve vztahu k přepravě minerálních olejů osvobozených od spotřební daně znamenalo, že ji bylo možno realizovat pouze některým ze způsobů, které předpokládal §50 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Taxativní vymezení akceptovaných způsobů dopravy minerálních olejů osvobozených od spotřební daně má přitom zcela pochopitelný důvod, neboť jde o způsoby dopravy, jejichž provedení zachovává české celní správě kontrolu nad tím, zda je osvobozený minerální olej použit způsobem souladným se smyslem osvobození. To je přitom klíčové zejména u těch důvodů osvobození od spotřební daně, které jsou vázány na typ použití osvobozeného zboží, v nyní posuzovaném případě tedy na použití pro leteckou dopravu a letecké práce, s výjimkou použití pro soukromé rekreační létání. Pouze tak dlouho, dokud je doprava minerálních olejů osvobozených od spotřební daně realizována některým ze způsobů uvedených v §50 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a to na území České republiky, má celní správa kontrolu nad tím, zda není daný minerální olej používán jinak než pro leteckou dopravu a letecké práce či zda není používán pro soukromé rekreační létání. To je souladné s teritorialitou osvobození od spotřební daně vztahujícího se jen na území České republiky, jež je přirozeným důsledkem toho, že spotřební daň z minerálních olejů dosud není v rámci Evropské unie plně harmonizována. Podle Nejvyššího správního soudu je proto pochopitelné a spravedlivé, že dané zboží má ztratit dobrodiní v podobě osvobození od spotřební daně již v okamžiku, kdy je dopravováno způsobem, který §50 odst. 1 zákona o spotřebních daních nepředpokládá, ať už z hlediska režimu dopravy, místa určení či povahy příjemce; nikoli až v okamžiku, kdy by bylo po realizaci této dopravy použito v rozporu s vymezením daného osvobození, a uživateli, který se nenachází na území České republiky, by vznikla českými celními orgány těžko kontrolovatelná povinnost zaplatit daň. Pokud stěžovatelka přepravovala dosud nezdaněné minerální oleje do jiného členského státu uživatelům, kterým je prodala, vznikla jí povinnost daň přiznat a zaplatit. Pro určení běhu prekluzivní lhůty podle §47 zákona o správě daní a poplatků byl přitom určující právě tento vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit ve smyslu §9 zákona o spotřebních daních, tedy podat daňové přiznání. Daňová kontrola se týkala zdaňovacího období od března 2006 do prosince 2008 a byla zahájena protokolem ze dne 17. 3. 2009, který je podle Nejvyššího správního soudu třeba pokládat ve smyslu §47 odst. 2 zákona o spotřebních daních za včas učiněný "úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení", takže doměření spotřební daně proběhlo ve lhůtě stanovené v §47 odst. 1 téhož zákona.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zopakovala námitky již vznesené před obecnými soudy - tedy nesouhlas s interpretací výše citovaného ustanovení zákona o spotřebních daních, postup příslušného správce daně, který ji včas neinformoval o tom, že od daně není osvobozena a svůj pečlivý přístup k povinnostem zákonem stanoveným. K tomu dodala, že třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č. j. 3 Afs 170/2014-35 ze dne 11. 3. 2015 posoudil vliv vzniku daňové povinnosti jinak než pátý senát Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí, a proto bylo třeba věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že směrnice Rady č. 2003/96/ES v článku 14 odst. 2 nepředpokládá zdanění minerálních olejů určených pro použití jako pohonná hmota pro leteckou dopravu a letecké práce v rámci Evropských společenství (dnes Evropské unie). Stěžovatelka dále poukazuje na to, že vedle doměření spotřební daně pak správce daně, Celní úřad Kladno rozhodnutím zn. 10211-17/2012-176900-021 ze dne 18. 5.2012 zřídil zástavní právo k nejvýznamnější části majetku stěžovatelky, a to ke dvěma tahačům Scania a Volvo a třem cisternovým návěsům.
5. Ze všech výše uvedených argumentů stěžovatelka dovozuje, že doměřením daně a jejího příslušenství celkem ve výši 9.175.131 Kč i zřízením zástavního práva došlo k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva podnikat podle ustanovení článku 26 odst. 1 Listiny i práva na soudní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
7. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou s právními závěry obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádnou námitku, která by věc posunula do ústavní roviny. Ani námitka, že by snad bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce nepředložením věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, neobstojí, neboť stěžovatelka přesvědčivě nevysvětlila, v čem by měl být závěr zaujatý v její věci v rozporu s citovaným rozhodnutím třetího senátu Nejvyššího správního soudu. To je totiž založeno na odůvodnění spočívajícím v tom, že pokud zaniklo právo vyměřit spotřební daň z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty, pak není možno ani rozhodnout o propadnutí vybraných výrobků. Obě rozhodnutí se tedy svou podstatou míjí a neřeší stejnou matérii. Nad to Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění provedené Nejvyšším správním soudem je vyčerpávající, přesvědčivé a postavené na ústavně konformních základech.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu