ECLI:CZ:US:2016:1.US.2798.15.1
sp. zn. I. ÚS 2798/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky TEAMONT, s. r. o., se sídlem Praha 8 - Karlín, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 8 Tdo 277/2015-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 45 T 10/2010 byli M. P., V. Z. a T. H. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Stěžovatelka vystupující v trestním řízení v postavení poškozené osoby byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 5 To 9/2012 tak, že ho odmítl z důvodu podání neoprávněnou osobou. K ústavní stížnosti bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12, který usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o odmítnutí odvolání stěžovatelky zrušil s tím, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 5 To 9/2012 pak byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 45 T 10/2010 ve výroku o tom, že se stěžovatelka odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že odsouzení M. P., V. Z. a T. H. jsou povinni stěžovatelce zaplatit společně a nerozdílně škodu v částce 22 451 000 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 8 Tdo 277/2015-50 byl k dovolání odsouzených rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody zrušen a bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí konstatoval, že odkázat poškozenou v trestním procesu (stěžovatelku) s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení je důvodným postupem, neboť částka požadovaná v adhezním řízení mohla být získána jinou trestnou činností. Doplnil k tomu, že podstatná část finančních prostředků je zajištěna na bankovních účtech fyzických a právnických osob, na které byly převedeny obžalovanými.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebylo ústavně konformním rozhodnutím. Stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem dovolacího soudu, podle kterého obžalovaným nelze uložit povinnost k náhradě škody v trestním rozsudku, protože ve věci není dostatečně spolehlivý podklad o původu částky 22 451 000 Kč. Nebylo totiž prokázáno, že jde o prostředky, které byly získány jinou trestní činností.
6. Pro rozhodnutí o povinnosti obžalovaných nahradit škodu je podle názoru stěžovatelky závazný pravomocný výrok o vině, ve kterém bylo vysloveno, že odsouzení svým protiprávním jednáním způsobili poškozené obchodní společnosti škodu v částce 22 451 000 Kč. Stěžovatelka namítala, že podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, pokud je částka škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku a není-li pro takový postup dána zákonná překážka.
7. Stěžovatelka mimoto uvedla, že jí nebyla doručena dovolání obžalovaných, a nemohla se proto k dovolací argumentaci vyjádřit.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
10. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
11. Dovolací soud aplikoval v posuzovaném případě právní úpravu trestního řádu o povinnosti obžalovaných nahradit poškozenému v trestním řízení škodu vyvolanou trestným činem. Právní názory řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí, které nelze považovat za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti.
12. Pochybení obecného soudu s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Pokud dovolací soud zrušil trestním rozsudkem uloženou povinnost obžalovaných (odsouzených) nahradit poškozené obchodní společnosti (stěžovatelce) škodu a odkázal poškozenou osobu na řízení ve věcech občanskoprávních, nevybočil z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecného soudu, který se nedopustil ústavního excesu.
13. Nejvyšší soud ústavně konformně vyložil, proč ve věci nevyhodnotil možnost uložit obžalovaným v trestním rozsudku povinnost k náhradě škody ve vztahu k poškozené. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad práva dovolacím soudem nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
14. Podle §228 odst. 1 trestního řádu platí, že pokud je částka škody součástí popisu skutku ve výroku trestního rozsudku, uloží trestní soud obžalovaným povinnost nahradit poškozenému škodu vždy, nebrání-li tomu zákonná překážka. Zákonnou překážkou pro uložení povinnosti obžalovaným nahradit poškozené obchodní společnosti škodu byla v daném případě podle právního posouzení dovolacího soudu okolnost dalšího trestního řízení proti jiným osobám (vystupujícím v tomto trestním procesu mj. v zájmu stěžovatelky jako poškozené), ze kterého se podávalo, že předmětné peněžní prostředky mohly být získány daňovou trestnou činností. Nebyl-li pro rozhodnutí trestního soudu o povinnosti obžalovaných k náhradě škody dán dostatečný podklad a bylo nezbytné provedení dalšího dokazování, které mohlo podstatně protáhnout trestní řízení, došlo ze strany dovolacího soudu logicky a procesně souladně k odkazu poškozené (stěžovatelky) na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 trestního řádu. Rozhodnutí dovolacího soudu proto nevykazuje znaky protiústavnosti.
15. Námitku stěžovatelky, že jí nebyla doručena dovolání obžalovaných a nemohla se tak k dovolací argumentaci vyslovit, je pak nutno posuzovat jako jiný zásah ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. O tomto zásahu stěžovatelka získala vědomost od soudního exekutora. Toliko v případě, že by stěžovatelka podala ústavní stížnost proti zásahu spočívajícímu v nečinnosti obecného soudu, a to v rámci lhůty podle ustanovení §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mohl by ho Ústavní soud případně podrobit meritornímu přezkumu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 3482/13). To však stěžovatelka neučinila.
16. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu