ECLI:CZ:US:2016:1.US.28.16.1
sp. zn. I. ÚS 28/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Frýdek-Místek, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2015 č. j. KSOL 10 INS 27738/2014-B12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím bylo dle stěžovatele rovněž zasaženo do jeho práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel je dle ustanovení §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") jako soudní exekutor oprávněn provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné s věcí disponovat. V intencích tohoto ustanovení tak stěžovatel dne 24. 8. 2015 uzavřel s insolvenčním správcem Steska - Kavřík, v. o. s. smlouvu o provedení dražby movitých věcí dlužníka ELLAN Hranice, s. r. o., jehož úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 3. 2015 č. j. KSOL 10 INS 27738/2014-A9, kterým bylo současně rozhodnuto o ustanovení společnosti Steska - Kavřík, v. o. s. jako insolvenčního správce dlužníka.
Insolvenční správce požádal insolvenční soud (Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci), který dle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") zároveň vykonával působnost věřitelského výboru, aby v souladu s ustanovením §288 odst. 2 insolvenčního zákona udělil souhlas se způsobem zpeněžení majetku sepsaného v soupisu majetkové podstaty a aby schválil smlouvu o provedení dražby mezi insolvenčním správcem a stěžovatelem.
Insolvenční soud napadeným usnesením souhlas ke zpeněžení výše uvedeného majetku dle ustanovení §288 odst. 2 insolvenčního zákona neudělil, přičemž své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Vzhledem k tomu, že proti předmětnému usnesení není přípustné odvolání, napadl jej stěžovatel ústavní stížností.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel namítá, že jako podnikatel vykonávající tzv. svobodné povolání má právo provádět v rámci své další činnosti dražbu dle ustanovení §76 odst. 2 exekučního řádu, kterou s odvoláním na stěžovatelem citované doktrinální závěry lze považovat za zvláštní formu dobrovolné dražby. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem, který je patrně v pozadí napadeného rozhodnutí, dle kterého soudní exekutor nemůže provádět dražbu za účelem zpeněžení majetkové podstaty, neboť dražba prováděná exekutorem údajně nespadá ani pod jednu z možností zpeněžení majetkové podstaty v §286 insolvenčního zákona.
Stěžovatel má za to, že dražba prováděná soudním exekutorem je ve srovnání s veřejnou dražbou výhodnější jak pro insolvenčního dlužníka, tak pro insolvenčního věřitele. Jako příklad uvádí porovnání centrální adresy veřejných dražeb (http://www.centralniadresa.cz) a portálem dražeb provozovaným Exekutorskou komorou České republiky (http://www.portaldrazeb.cz), institut tzv. předražku, který není v rámci veřejné dražby přístupný a možnost přezkumu příklepu v rámci dražby prováděné soudním exekutorem odvolacím soudem.
V případě, že by insolvenční soudy neudělovaly souhlas s dražbami v rámci další činnosti soudního exekutora, přišel by dle svých slov stěžovatel přibližně o jednu třetinu svých zakázek, čímž by bylo citelně zasaženo do ekonomiky jeho úřadu. Stěžovatel poukazuje na to, že v reakci na napadené rozhodnutí s ním začali insolvenční správci ukončovat spolupráci, jelikož se již nadále nemůže účastnit soutěže o nejlepší nabídku veřejné dražby pro insolvenční správce. Neumožní-li insolvenční soud na základě výše uvedeného postupu stěžovateli zpeněžit majetek dražbou podle ustanovení §76 odst. 2 exekučního řádu, porušuje tím dle názoru stěžovatele jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že právní názor insolvenčního soudu porušuje podstatu a smysl další činnosti soudního exekutora a namítá, že takovýto výklad insolvenčního soudu by neobstál v tzv. testu racionality, který ve své judikatuře provádí Ústavní soud při zkoumání přípustnosti zásahu do hospodářských a sociálních základních práv.
Stěžovatel dále spatřuje v napadeném usnesení porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a to jednak absencí odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále pak samotným neudělením souhlasu se zpeněžením majetku, jež je v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připomněl povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle kterého je odůvodnění jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces [viz nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623)].
Zásah do legitimního očekávání pak stěžovatel odůvodňuje usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014 č. j. KSOS 33 INS 9584/2013-B-6, kterým insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci souhlas k prodeji mimo dražbu a přímo ve výroku rozhodnutí doporučil stěžovatele jako vhodného dražebníka, jakož i demonstrativním výčtem řízení, ve kterých bylo zpeněžení části majetkové podstaty prostřednictvím dražby provedené soudním exekutorem schváleno. Stěžovatel považuje náhlý odklon od dosavadní praxe insolvenčního soudu za porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a narušení shody mezi deklarovaným pravidlem a postupem orgánů veřejné moci.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 8. 8. 2016, stěžovatel cituje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2016 č. j. 3 VSOL 1227/2015-B-192, dle kterého není pochyb o tom, že termín "veřejná dražba podle zvláštního předpisu" je třeba vykládat jako dražba ve smyslu zákona o veřejných dražbách a tudíž zpeněžení majetkové podstaty dražbou provedenou prostřednictvím soudního exekutora postupem dle ustanovení §76 odst. 2 exekučního řádu insolvenční zákon nepřipouští. Tím však vrchní soud dle stěžovatele zakládá extrémní nerovnost mezi soudními exekutory a dražebníky dle zákona o veřejných dražbách. Navíc pak stěžovatel poukazuje na nesoulad v judikatuře druhého a třetího senátu Vrchního soudu v Olomouci, neboť třetí senát ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl, že do kategorie prodeje "mimo dražbu" (§286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona) nelze zahrnout zpeněžení žádnou "dražbou", tudíž ani takovou, kterou nelze podřadit pod úpravu ustanovení §286 odst. 1 písm. a) a b), zatímco druhý senát v usnesení ze dne 5. 4. 2016 č. j. 2 VSOL 1004/215-B-30 judikoval, že v případě prodeje realizovaného formou elektronické dražby se ve smyslu úpravy v insolvenčním zákoně jedná o prodej mimo dražbu dle §286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Předtím, než Ústavní soud přikročil k samotnému hodnocení ústavní stížnosti, zkoumal, zda je stěžovatel jako soudní exekutor aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že při posuzování aktivní legitimace soudního exekutora je třeba zohlednit jeho skutečné postavení v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) týkajícího se postavení soudního exekutora při rozhodování soudu o náhradě nákladů exekuce Ústavní soud konstatoval, že "exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení."
V aktuálně posuzovaném případě stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, nýbrž byl toliko smluvním partnerem insolvenčního správce, kterému insolvenční soud napadeným rozhodnutím neudělil souhlas ke zpeněžení části majetkové podstaty. Osobou aktivně legitimovanou pro podání ústavní stížnosti pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy by tak byl v tomto případě insolvenční správce, nikoliv však soudní exekutor, prostřednictvím kterého měl být uskutečněn prodej části majetkové podstaty.
Ústavní soud však dospěl k názoru, že stěžovatel je osobou aktivně legitimovanou ohledně části ústavní stížnosti, ve které napadá předmětné usnesení pro rozpor s právem na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti ve smyslu čl. 26 Listiny in fine. I přesto, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, ze kterého napadené usnesení vzešlo, mělo napadené rozhodnutí přímé dopady na jeho podnikatelskou činnost. Soud stěžovateli totiž neumožnil provést dražbu v rámci insolvenčního řízení, na jejímž provedení byl již smluvně dohodnut s insolvenčním správcem. Napadené rozhodnutí tudíž lze považovat za zásah orgánu veřejné moci do základního práva stěžovatele podnikat, proti kterému lze v souladu s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podat ústavní stížnost.
Na právo podnikat chráněné čl. 26 odst. 1 Listiny dopadá čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že u zásahů do práv, na které dopadá čl. 41 odst. 1 Listiny, v prvé řadě přezkoumává, zda nebylo zasaženo jádro práva a pokud tomu tak není, tak Ústavní soud pouze zkoumá, zda zásah není svévolný a zda jde o řešení rozumné (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48].
Ústavní soud se nedomnívá, že napadeným usnesením by bylo zasaženo jádro práva stěžovatele na podnikání. Za zásah do jádra tohoto práva Ústavní soud považuje situaci, kdy stát na jedné straně formálně umožňuje podnikání v určité oblasti, na straně druhé však pro něj stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují jeho smysl [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 66; či nález sp. zn. Pl. ÚS 43/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 39/72 SbNU 439; 77/2014 Sb.), bod 46]. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala.
Povolání soudního exekutora má specifickou povahu, neboť je na něj částečně delegován výkon státní moci. Primárně je mu svěřen výkon exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a další činnosti vykonávané z pověření soudu, přičemž v těchto případech má soudní exekutor postavení veřejného činitele. Vedle této primární činnosti může soudní exekutor vykonávat další, podnikatelskou činnost, tedy soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že neudělování tohoto souhlasu insolvenčními soudy se může promítnout do zisku z podnikatelské činnosti soudních exekutorů. Napadeným usnesením mu však není podnikání v rámci činnosti soudního exekutora znemožněno. Pouze je mu znemožněno realizovat jednu zakázku, případně jeden druh zakázek, jak tvrdí stěžovatel. Ani v tomto druhém případě by však o zásah do jádra práva na podnikání nešlo, neboť stěžovatelovou primární činností je nucený výkon exekučních titulů a nikoliv provádění dražeb v rámci podnikatelské činnosti (viz §1 odst. 2 exekučního řádu). Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo jádro stěžovatelova práva na podnikání, přísluší Ústavnímu soudu přezkoumat, pouze zda nejde o zásah svévolný a nerozumný.
Ústavní soud poznamenává, že jádrem ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s takovou interpretací ustanovení §286 insolvenčního zákona, která soudním exekutorům nedovoluje provádět dražby v rámci zpeněžení majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Ústavní soud nicméně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Ústavní soud konstatuje, že v napadeném usnesení neshledal projev zjevné nespravedlnosti či libovůle ze strany insolvenčního soudu. Výklad §286 insolvenčního zákona, že zpeněžit majetkovou podstatu dražbou lze, pouze pokud se jedná o veřejnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách svévolný není. Je to jedna z možných interpretací tohoto ustanovení. Hodnocení, zda jde o interpretaci správnou, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Jak bylo zmíněno již výše, tak povaha funkce soudního exekutora je specifická. Jeho primární činností je nucený výkon exekučních titulů, tedy výkon pravomoci státu, která na něj byla přenesena, a jeho případná podnikatelská činnost je k této hlavní činnosti podružná. Tato skutečnost značně snižuje intenzitu zásahu do práva stěžovatele na podnikání. Napadené usnesení tedy nelze považovat za nadměrný zásah, která by se již ocitl mimo meze rozumnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu