ECLI:CZ:US:2016:1.US.2821.15.1
sp. zn. I. ÚS 2821/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. G., t. č. ve Věznici ve Znojmě, P. O. BOX 51, právně zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 5 To 208/2015 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 9 T 276/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že usnesením Městského soudu v Brně byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, v němž novým důkazem měl být znalecký posudek vypracovaný v oboru silniční dopravy. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 9 T 276/2013 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 89 660 Kč, další poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 5 To 74/2014 zrušil z podnětu státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 písm. b) odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem rovněž odmítnuto.
3. Skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit, spočívá dle výroku nalézacího soudu v tom, že vědomě vyvolal nebezpečnou dopravní situaci, kdy při řízení osobního motorového vozidla předjel poškozeného Petra Bělka, poté najel bezprostředně před jeho vozidlo a bezdůvodně náhle snížil rychlost jízdy, aniž by to vyžadovala dopravní situace (tzv. vybrzdění). Na toto jednání reagoval řidič Bělko intenzivním brzděním a stržením řízení vozidla vlevo do levého jízdního pruhu, přičemž najel do jízdní dráhy poškozenému, v důsledku čehož došlo k nárazu levého předního rohu vozidla poškozeného Petra Bělka do pravého boku vozidla poškozeného Petra Mynaříka. To bylo nárazem odhozeno na obrubník, kde se převrátilo na střechu, čímž byla poškozenému Petru Mynaříkovi způsobena škoda ve výši asi 100 000 Kč. K jeho zranění nedošlo, avšak při obdobném nehodovém ději reálně hrozil vznik zranění v podobě podvrtnutí krční páteře, zlomenin horních končetin, zranění skeletu dolních končetin, poranění hlavy se vznikem i život ohrožujících stavů.
4. Stěžovatel od počátku trestního řízení tvrdí, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Způsobem své jízdy i následného brzdění nevyvolal takovou situaci, kdy by v důsledku nutnosti intenzivního brzdění za ním jedoucího vozidla bylo ohroženo něčí zdraví. Jeho brzdění a zastavení v provozu z důvodu zamýšleného odbočení vpravo bylo takového charakteru, že za ním jedoucí vozidlo mohlo a ve skutečnosti také zastavilo bezpečně a v dostatečné vzdálenosti, aby nemohlo dojít ke kolizi.
5. Návrh na obnovu řízení soud zamítl s odůvodněním, že byť znalecký posudek předložený stěžovatelem podporuje jeho verzi, shledává v něm podstatné rozpory s výsledky dokazování, zejména s výpovědí zcela nestranného a nezaujatého svědka Malého a dalších svědků. Na tomto základě soud uzavřel, že předmětný posudek byl zpracován tendenčně tak, aby podpořil obhajobu stěžovatele. Podle stížnostního soudu byl postup městského soudu správný, neboť se soud řádně zabýval všemi důvody uvedenými v návrhu na povolení obnovy řízení.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409)].
12. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily jím předložený znalecký posudek, který měl být dle stěžovatele hlavním důvodem pro povolení obnovy řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že se obecné soudy náležitě s předloženým znaleckým posudkem vypořádaly, přičemž řádně odůvodnily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Městský soud v obnovovacím řízení porovnal důkazní význam nových skutečností s tím, co již vyšlo najevo (především porovnal vypracovaný znalecký posudek s výpověďmi svědků přímo z místa nehody) a náležitě zvážil, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí vůči stěžovateli. Je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry městského soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu