ECLI:CZ:US:2016:1.US.2832.15.1
sp. zn. I. ÚS 2832/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Two Tales Brewing s. r. o. se sídlem Praha 2 - Vinohrady, náměstí Míru 1221/4, zastoupené JUDr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 21. 1. 2014 č. j. KRPA-359302-170/TČ-2013-000072, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 8 To 59/2014, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 24. 3. 2014 č. j. KRPA-359302-260/TČ-2013-000072, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 8 To 156/2014, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 46 T 7/2014, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. 6 To 76/2014, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 7/2014 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. 6 To 44/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny, na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - dovolávala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 21. 1. 2014 č. j. KRPA-359302-170/TČ-2013-000072 bylo v trestním řízení o zvlášť závažném zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, rozhodnuto po předchozím souhlasu státního zástupce o zajištění peněžních prostředků v částce 2 000 000 Kč na bankovním účtu stěžovatelky jako třetí osoby podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť byly výnosem z trestné činnosti obviněného D. M., který stěžovatelce uvedenou částku poskytl z titulu smlouvy o půjčce. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 8 To 59/2014 bylo toto rozhodnutí pro neúplnost skutkového stavu zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
3. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 24. 3. 2014 č. j. KRPA-359302-260/TČ-2013-000072 bylo znovu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky v rozsahu částky 2 000 000 Kč a stěžovatelce byla zakázána majetková dispozice s danými prostředky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 8 To 156/2014 byla stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítnuta.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 46 T 7/2014 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky v částce 2 000 000 Kč podle §79a odst. 4 trestního řádu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. 6 To 76/2014 byla stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítnuta.
5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 7/2014 bylo rozhodnuto o tom, že se peněžní prostředky v rozsahu částky 2 000 000 Kč na bankovním účtu stěžovatelky podle §81a za použití §80 odst. 1 trestního řádu ponechávají v zajištění, a jsou tak uloženy do úschovy. Stěžovatelka, manželka odsouzeného a poškozená osoba byly poučeny o právu uplatnit nárok k peněžním prostředkům v občanskoprávním řízení do tří let od právní moci tohoto usnesení.
6. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. 6 To 44/2015 bylo ke stížnosti státního zástupce rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 7/2014 zrušeno a současně bylo rozhodnuto o vrácení peněžních prostředků v částce 2 000 000 Kč poškozené. Vrchní soud konstatoval, že v daném případě nejsou dány pochybnosti o tom, že vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky v částce 2 000 000 Kč je poškozená osoba, které byly tyto prostředky odsouzeným zpronevěřeny.
II.
Obsah ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nezákonností a protiústavností rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků v částce 2 000 000 Kč na bankovním účtu stěžovatelky a o vrácení (vydání) předmětných peněžních prostředků poškozené v trestním řízení. Stěžovatelka namítala nedostatky odůvodnění rozhodnutí obecného soudu o vrácení peněžních prostředků poškozené v trestním procesu, neboť soudem nebylo hodnoceno, že stěžovatelka z titulu smlouvy o půjčce odsouzenému vrátila částku 1 000 000 Kč. Rozhodnutím soudu o vydání peněžních prostředků poškozené v částce 2 000 000 Kč byla proto stěžovatelka nepřípustně dotčena ve vlastnickém právu, ač jako smluvní strana postupovala v souladu se soukromoprávním závazkem z titulu půjčky. Stěžovatelka vyslovila názor, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo nezákonně a neproporcionálně zasaženo do práva k majetku, neboť část zadržovaných peněžních prostředků nebyla výnosem z trestné činnosti z důvodu splátky půjčky. Pro blokaci peněžních prostředků bylo porušeno i právo stěžovatelky na podnikání. Zabavení majetku stěžovatelce ze strany soudu mimoto nebylo v souladu s veřejným zájmem.
8. Stěžovatelka dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu, mj. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13, podle kterého je orgán rozhodující o zajištění majetku povinen (vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání pachatele) s plynutím času dbát na ochranu ústavně garantovaných zájmů soukromé osoby, které bylo zajištěním majetku zasaženo do práv na nerušené užívání vlastnictví a na podnikání. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud věc projednal přednostně.
III.
Právní posouzení
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů a jiných orgánů veřejné moci nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
11. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů orgány veřejné moci, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
12. Obecné soudy a policejní orgány aplikovaly v posuzovaném případě právní úpravu trestního řádu o zajištění majetkových hodnot (peněžních prostředků na bankovním účtu) a o vydání věcí v trestním řízení. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze považovat za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
13. Pochybení obecných soudů a policejních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení z důvodu, že byl výnosem z trestné činnosti, jakož i rozhodnutí o vydání peněžních prostředků z bankovního účtu stěžovatelky ve vztahu k poškozené v trestním procesu, nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci, které se nedopustily ústavního excesu.
14. Požadavky, jež jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud v rozhodovací činnosti zformuloval do následných tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem disproporcionality nebo libovůle. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci. Budou-li uvedené požadavky a podmínky podle názoru rozhodujícího orgánu naplněny, k dalšímu přezkumu Ústavní soud zásadně nemá pravomoc, a to mj. z důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
15. O zajištění majetku lze rozhodnout, pokud skutkový stav poskytuje podklad pro právní závěr, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo ke spáchání trestného činu byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
16. Rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu pak nemá z pohledu věcného nebo závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle §80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla s konečnou platností vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci. Stěžovatelům je tak vždy zachována možnost uplatnit svá práva v občanskoprávním řízení před soudem posuzujícím smluvní a vlastnické otázky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 nebo usnesení ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 611/08).
17. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí o vydání (vrácení) věcí nezjistil ústavní exces. V posuzovaném případě lze konstatovat, že vydání peněžních prostředků poškozené v trestním řízení nevykazuje ve vztahu ke stěžovatelce znaky protiústavnosti. Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. 6 To 44/2015 byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Jako zjevně neopodstatněný návrh Ústavní soud odmítl i ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 7/2014.
18. Ústavní stížnost proti ostatním zajišťovacím rozhodnutím policejních orgánů a obecných soudů bylo možno podat do dvou měsíců od právní moci podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a to za dodržení přípustnosti ústavní stížnosti po vyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Ústavním soudem tak bylo nyní nutno ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout jako podanou po uplynutí zákonem stanovené lhůty podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
19. S ohledem na vydání rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti pak Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky vztahující se k přednostnímu projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu