ECLI:CZ:US:2016:1.US.2871.16.1
sp. zn. I. ÚS 2871/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 T175/2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 4 To 364/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 639/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 T 175/2015, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody, protože po společné dohodě s dosud neustanoveným pachatelem přiměl poškozenou starou paní k návratu z pochůzky za nákupem do místa bydliště pod záminkou kontroly údajně protékající vody. Poškozená jej vpustila dovnitř svého bytu, tam stěžovatel předstíral, že záchodová mísa je prasklá a za výměnu, kterou však neprovedl, vyinkasoval od poškozené odměnu, pak když s dalším spolupachatelem viděli, odkud vzala peníze, tak jí odcizili igelitovou složku s obálkou a dvěma vkladními knížkami, čímž jí způsobili odcizením celkovou škodu ve výši 72.000 Kč. Za tyto přečiny a dále za přečiny krádeže, neoprávněné opatření, paděláni a pozměňování platebního prostředku, porušování domovní svobody a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířové ze dne 11. 6. 2015. c. j. 104 T 66/2015-744, s nabytím právní moci ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015 byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, provedl velmi podrobně rozbor důkazní situace, včetně detailního zhodnocení zásadních důkazů, korektnosti procesního postupu, vysvětlil důvody zvolené právní kvalifikace. V té souvislosti se zabýval i popisem skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl skutkový stav věci zjišťován povrchně ani nedošlo k žádné soudní libovůli. Jistou míru relevance Nejvyšší soud přiznal námitce existence extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem na podkladě vyhodnocení pachových stop, které neměly mít váhu zásadního usvědčujícího důkazního prostředku. Na základě tohoto důkazu je ale možno pouze dospět k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě obviněný se dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Nejvyšší soud převzal argumentaci Ústavního soudu, že důkaz pachovou zkouškou má charakter nepřímého a podpůrného důkazu, který osamoceně nemůže usvědčit obviněného. Podpůrným důkazem je vzhledem k tomu, že jde o důkaz dále nepřezkoumatelný. Závěr o vině obviněného tedy nelze učinit výhradně na základě nepřezkoumatelných důkazů, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. V případě stěžovatele však pachová identifikace nebyla jediným osamoceným důkazem s ambicí obviněného usvědčit. Naopak sejmutá pachová stopa ze zcela specifického místa, odpovídajícího skutkovému ději se zařadila do ničím nenarušeného řetězu důkazů dalších, tedy výpovědi poškozené o počínání pachatelů v bytě, popisu pachatele, lokalizace telefonické komunikace z mobilního telefonu, patřícího v dané době stěžovateli. Bez významu nebylo podle Nejvyššího soudu ani zjištění shodného modu operandi jednoho ze skutků, kterým byl stěžovatel uznán vinným ve věci sp. zn. 104 T 66/2015 Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově.
4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že poškozená byla v průběhu svého výslechu vyzvána soudem, aby si stěžovatele jako obžalovaného v jednací síni prohlédla, a to navzdory tomu, že bylo obhajobou namítáno, že v jednací síni nejsou dány podmínky pro provádění poznávacího řízení a také navzdory tomu, že stěžovatel již v přípravném řízení navrhoval, aby bylo poznávací řízení za splnění zákonných podmínek s poškozenou provedeno a že policejní komisař tento návrh stěžovatele zamítnul s odůvodněním, že podle jejího tvrzení by již pachatele nepoznala. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že ve stupačkové skříni byly zjištěny jen pachové stopy stěžovatele, ačkoli se tam prováděly nějaké práce, a proto by se tam měly nacházet pachové stopy více osob podílejících se na opravě stupaček. Stěžovatel navrhoval přibrání znalce z oboru metody pachové identifikace, a to za účelem zjištění, zda byly pachové stopy řádně zadokumentovány, zda nebyly v případě zajištění pachových stop zjištěny nedostatky v práci policie a zda došlo k zachycení všech skutečností, které mají být dle pokynu policejního ředitele při odběru a vyhodnocování pachových stop zaznamenány. Tento návrh na doplnění dokazování byl však obecnými soudy zamítnut jako nedůvodný. Stěžovatel dále namítá, že nebyl proveden výslech paní z uklízecí čety ani její pomocnice, což též navrhoval. Stěžovatel též zpochybnil relevanci údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, z nichž toliko vyplývá, že se v bezprostředním okolí místa činu vyskytly osoby komunikující prostřednictvím telefonních čísel náležejících stěžovateli a jeho bratrovi. Proto orgány činné v trestním řízení pracovaly s tzv. modem operandi, z něhož dovozovaly, že se předmětného skutku dopustil jak stěžovatel, tak i jeho bratr. Tuto vyšetřovací verzi se však prokázat nepodařilo, nicméně poznatky získané z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byly přesto vyhodnoceny jako důkaz získaný v neprospěch stěžovatele.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Případné neprovedení jím navržených důkazů odůvodnily a vysvětlily, proč nemohou mít vliv na rozhodnutí ve věci.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu