ECLI:CZ:US:2016:1.US.2893.16.1
sp. zn. I. ÚS 2893/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. F., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Andreou Židovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 3347/7, 434 01 Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 560/2016-33 ze dne 25. 5. 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 84/2015 ze dne 24. 11. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 5/2013 ze dne 17. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 trestního zákona ve znění do 30. 6. 2008 (dále též "tr. zák.") a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jakož i trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl současně stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to videokazety s názvem "domácí video". Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Citovaný odsuzující rozsudek napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl především procesní pochybení soudu prvního a druhého stupně spočívající zejména v odděleném trestním řízením vedeném s jeho osobou a matkou poškozené, porušení zásady in dubio pro reo, nepřipuštění navrhovaného důkazu v podobě znaleckého posudku a zcela nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Stěžovatel rovněž vytkl, že mu nebyla řádně doručena předvolánka k veřejnému zasedání u odvolacího soudu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud v kontextu námitek stěžovatele směřujících proti odděleným trestním řízením vedeným s jeho osobou a matkou poškozené zvlášť uvádí, že stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že vedení několika trestních řízení, vztahujících se ke stejné trestné činnosti není sice optimální, nicméně tento postup není vyloučen a Nejvyšší soud (bod 26 str. 7 napadeného usnesení) se s touto námitkou již ústavně konformním způsobem vypořádal (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3019/13 ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 131/13 ze dne 15. 8. 2013, dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o námitku neprovedení obhajobou navrženého znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že znalecký posudek vypracovaný PhDr. Zemánkovou nepředstavuje opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Znalecký posudek soud prvního stupně nepřipustil s odůvodněním, že jde o posudek z oboru psychologie, přičemž psychologovi nepřísluší činit závěry ohledně duševního zdraví - nemocí a poruch (viz str. 7 napadeného rozsudku krajského soudu). Takové odůvodnění je dle mínění Ústavního soudu zcela dostačující. Mylné je v tomto ohledu tvrzení stěžovatele, že soud vyhověl státnímu zástupci a připustil důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie. Znalecký posudek vypracovaný MUDr. Hesslerem byl totiž z oboru psychiatrie, nikoli psychologie.
Co se týče námitky porušení zásady in dubio pro reo, nutno podotknout, že žádné pochybnosti o vině stěžovatele nevyvstaly, tudíž nebylo nic, co by bylo možno přičíst v jeho prospěch. Otázky právní kvalifikace skutku či dílčí závěry ve znaleckých posudcích, z nichž stěžovatel na porušení zmíněné zásady usuzuje, ve skutečnosti (z objektivního hlediska) nepředstavují důvodné pochybnosti o zjištění skutkového stavu (viz k tomu bod 19 na str. 6 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Stran údajné vady při doručování stěžovateli předvolánky k veřejnému zasedání u odvolacího soudu je třeba připomenout, že dle §233 odst. 1 tr. ř. se obžalovaný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 787/14 ze dne 23. 10. 2014). Krom toho v posuzovaném případě nedošlo k porušení práva stěžovatele být přítomen při veřejném zasedání u odvolacího soudu, neboť se veřejného zasedání o odvolání zúčastnil.
Konečně ani námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ačkoli je odůvodnění poměrně stručné, neboť se ve všech ohledech ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, je z něj patrná jeho reakce na tehdy zásadní námitku stěžovatele ohledně závažnosti jím způsobené újmy nezletilé. Z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování je požadavkem přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Těmto mantinelům napadené usnesení vrchního soudu dle názoru Ústavního soudu ještě dostojí.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu