ECLI:CZ:US:2016:1.US.2914.16.1
sp. zn. I. ÚS 2914/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Lhotského, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016 č. j. 30 Cdo 388/2016-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2015 č. j. 68 Co 224/2015-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2015 č. j. 19 C 126/2014-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. srpna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně stěžovatel navrhoval, aby se Ústavní soud závazně vyjádřil k otázce odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v "soudním řízení o poskytnutí náhrady škody způsobené omezením vlastnického práva", neboť předvídatelnost rozhodování nižších soudů by měla být jedním ze základních atributů u výstupů z jednání Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a k porušení principu rovnosti.
2. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 79/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. února 2015 č. j. 19 C 126/2014-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2015 č. j. 68 Co 224/2015-60 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 79/2007 v přiměřené lhůtě (výrok I.). Dále uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč (výrok II.) a před soudem odvolacím 600 Kč (výrok III.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. června 2016 č. j. 30 Cdo 388/2016-74 podané dovolání odmítl podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, zejména se závěrem učiněným odvolacím soudem, a to že konstatování porušení práva na ukončení řízení v přiměřené lhůtě je dostačující, přičemž podle názoru stěžovatele tento právní závěr je v zásadním rozporu s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval §451 občanského zákoníku, který na zjištěný skutkový stav nedopadá. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud nedošlo k negativnímu zásahu do psychické sféry stěžovatele, nedošlo ani ke vzniku nemajetkové újmy. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že při posouzení přípustnosti dovolání užil přepjatého formalismu a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. V posuzované věci se jednalo o nárok na náhradu škody způsobené omezením vlastnického práva, jedná se o případ zvýšeného významu a doba řízení mohla podle názoru stěžovatele negativně zasáhnout do jeho psychické sféry. Navazující právní otázkou pak je, zda poškozenému náleží finanční odškodnění a v jaké výši. Podle tvrzení stěžovatele se jedná o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly. Postoj žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti pak stěžovatel považuje za diskriminační. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449).
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh, k jehož projednání není příslušný.
8. Ústavní soud ve své praxi opakovaně poukazuje na to, že z hlediska principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, posláním Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod konkrétních stěžovatelů. Ústavnímu soudu nepřísluší vydávat závazná stanoviska. Je to Nejvyšší soud, který sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Návrh stěžovatele, aby se Ústavní soud závazně vyjádřil k "otázce odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v soudním řízení o poskytnutí náhrady škody způsobené omezením vlastnického práva", jde tedy nad rámec pravomocí Ústavního soudu podle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona o Ústavním soudu. Byl proto posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Pokud se týká ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného práva na spravedlivý proces v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, vypořádal se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
12. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že přerušením řízení došlo objektivně k prodloužení celkové doby řízení, i když samotná délka vedlejšího řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 7/07 nebyla nepřiměřená, jiné období nečinnosti nebylo v posuzovaném řízení zjištěno. Po zhodnocení v rozsudku citovaných kritérií uzavřel, že újma, která stěžovateli vznikla, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva.
13. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. K otázce, zda dostačujícím prostředkem nápravy je konstatování porušení práva, dovolací soud uvedl, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, podle závěru učiněného dovolacím soudem, neřeší totiž otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž nelze ani učinit závěr, že pro rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti a jejich právní posouzení s vyložením interpretační a argumentační úvahy odvolacího soudu, by v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku nebyly zákonu odpovídajícím způsobem vyloženy, takže by (z hlediska posuzování přípustnosti dovolání) nebylo možné vůbec vyvodit, z jakého skutkového základu odvolací soud při rozhodování vycházel a jak jej po právní stránce posoudil.
14. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti stran v řízení. Podstatné je, že účastníci měli v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.
15. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci ze strany České republiky - Ministerstva spravedlnosti v odškodňovacím řízení je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu