ECLI:CZ:US:2016:1.US.2953.16.1
sp. zn. I. ÚS 2953/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele W. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, se sídlem Solniční 11, Brno, proti výroku ad IV. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 97/2015-98 ze dne 4. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedený výrok rozsudku krajského soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým právem na spravedlivý proces.
2. Předmětem řízení, z něhož vzešla nyní projednávaná ústavní stížnost, byl styk dcery stěžovatele s její babičkou z matčiny strany. Okresní soud Brno-venkov rozhodl, že babička má právo se s dcerou stěžovatele stýkat každý třetí pátek dvě hodiny pod dohledem pracovníků krizového centra. Proti tomuto rozsudku podala babička odvolání, ve kterém se domáhala širšího a neasistovaného styku s tehdy sedmiletou dcerou stěžovatele, včetně přespávání u babičky. Stěžovatel s odvoláním nesouhlasil a ve svém vyjádření k němu uvedl, že změna současného výchovného prostředí dcery by byla pro její psychický stav velkým rizikem, neboť se stále vyrovnává se smrtí své matky. Rovněž vyjádřil obavy, že babička bude na dceru negativně působit a očerňovat jej.
3. Stěžovatel na jednání před odvolacím soudem dne 28. 1. 2016 navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, který by objasnil riziko, které by vznikalo v případě, že by probíhal styk mezi babičkou a jeho dcerou v prostředí u babičky. K tomuto návrhu se poté připojila i babička s tím, že by posudek měl zjistit, jaký je skutečný vztah mezi babičkou a dcerou stěžovatele a také mezi stěžovatelem a jeho dcerou. Soud těmto návrhům vyhověl a ustanovil znalce z oboru psychologie.
4. Soudní znalkyně ve znaleckém posudku odpověděla soudu na otázky, jaký je psychický stav nezletilé, jaké nebezpečí hrozí při neasistovaném styku mezi babičkou a dítětem a jaký je vztah dcery k otci a babičce. Soud znalkyni za tento znalecký posudek přiznal a vyplatil znalečné ve výši 14 600 Kč.
5. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2016 odvolání babičky vyhověl a přiznal jí neasistovaný styk s vnučkou jeden víkend v měsíci. Napadeným výrokem ad IV. poté rozhodl, že stěžovatel je povinen České republice nahradit náklady znalečného ve výši 14 600 Kč. To odůvodnil poukazem na §148 odst. 1 občanského soudního řádu s ohledem na to, že vyhověl návrhu babičky, se kterým stěžovatel nesouhlasil.
II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatel namítá, že napadený výrok, kterým mu odvolací soud uložil uhradit náklady vypracování znaleckého posudku, je nespravedlivý a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud si nijak neověřil, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Dále namítá, že krajský soud měl aplikovat §150 občanského soudního řádu, podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Stěžovatel také poukazuje na skutkové okolnosti případu, které ho nutily chránit svou dceru před babičkou, která by mohla dceři prozradit skutečnou příčinu smrti matky, kterou byla sebevražda.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud připomíná, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, je nanejvýš zdrženlivý a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, v zásadě jen když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Jde totiž o to, že ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, a že z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavně právní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. II. ÚS 622/10 ze dne 19. 10. 2010 (N 211/59 SbNU 85); nález sp. zn.
III. ÚS 3299/09 ze dne 26. 5. 2010 (N 116/57 SbNU 441); či nález sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367)].
8. Ústavní soud však v nyní projednávané ústavní stížnosti takové kvalifikované důvody pro zrušení napadeného výroku neshledal. Odvolací soud rozhodnutí o nákladech odůvodnil sice stručně, ale stále dostatečně. Podle §148 odst. 1 občanského soudního řádu má stát proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení podle výsledků řízení. V nesporných řízeních je při posuzování výsledku řízení třeba vážit všechny okolnosti, např. čí tvrzení důkaz, na nějž byly náklady vynaloženy, podpořil, případně jakou situaci prokázal (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 510). Těmto zákonným požadavkům napadený výrok dostál. Odvolací soud odvolání babičky vyhověl, a to primárně na základě znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že babička je normální osobnost, je si vědoma, že pravda o smrti matky by psychický stav vnučky ohrozila, v žádném případě nehrozí, že by babička měla zájem na vzniku syndromu zavrženého otce a vnučka má babičku ráda a vadí ji, že se málo vídají. Odůvodnění napadeného výroku je tedy v tomto ohledu přiléhavé.
9. Stěžovatel se také domáhá toho, že soud měl využít svého moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu a odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Z těchto rozhodnutí však naopak vyplývá, že soud může toto moderační právo použít pouze výjimečně. Ústavní soud v této své judikatuře opakovaně uvádí, že aplikace §150 občanského soudního řádu ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud neshledal [nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15), či obdobně nález sp. zn. II. ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513)]. Vzhledem k této své judikatuře se Ústavní soud nedomnívá, že by odvolací soud porušil základní právo stěžovatele tím, že nevyužil svého moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu.
10. K porušení základních práv stěžovatele nedošlo ani tím, že krajský soud sám ze své vlastní inciativy nezkoumal, zda stěžovatel je osobou splňující podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy nic takového netvrdil. Přitom je nutno vzít v potaz, že podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu lze účastníka řízení osvobodit od soudních poplatků pouze na návrh. Uplatnění tohoto ustanovení v daném řízení sice nebylo na místě, neboť péče soudu o nezletilé je osvobozena od soudního poplatku. Nicméně z tohoto ustanovení vyplývá, že je povinností účastníka řízení se sám domáhat výhod, které plynou ze skutečnosti, že splňuje podmínky pro osvobození. Pokud splnění těchto podmínek účastník řízení netvrdí, není povinností soudu je zjišťovat z vlastní iniciativy ani v případě aplikace §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu