ECLI:CZ:US:2016:1.US.2970.15.1
sp. zn. I. ÚS 2970/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 30 Cdo 305/2015-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 69 Co 367/2014-53 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2014 č. j. 23 C 167/2013-30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. října 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, nebo nesprávným úředním postupem a právo na soudní ochranu jeho práv, poskytovanou soudu zákonem stanoveným způsobem podle čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 167/2013 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, doručenou obvodnímu soudu dne 15. července 2013, domáhal po vedlejším účastníkovi řízení náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody v celkové výši 700 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, sestávající:
a) ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, jež měla být stěžovateli, který utrpěl dne 19. června 2009 úraz zahrnující i popáleniny II. a III. stupně na 24 % těla, způsobena nesprávným úředním postupem při poskytování zdravotní péče jeho osobě po dobu výkonu trestu ve Věznici Ostrava - Heřmanice;
b) z náhrady škody ve výši 250 000 Kč, odpovídající předpokládaným nákladům, jež bude muset stěžovatel vynaložit na plastické operace odstraňující stav vzniklý v důsledku popsaného zanedbání zdravotní péče ve výkonu trestu;
c) z náhrady škody ve výši 150 000 Kč, odpovídající předpokládanému ušlému výdělku stěžovatele za 18 měsíců trvající období předpokládané rekonvalescence po absolvování předpokládaných plastických operací.
3. Obvodní soud žalobu rozsudkem dne 19. června 2014 č. j. 23 C 167/2013-30 zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze napadený rozsudek rozsudkem ze dne 24. září 2014 č. j. 69 Co 367/2014-53 jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel podal i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. července 2015 č. j. 30 Cdo 305/2015-72 odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, které ho podle jeho názoru nezákonně nutí, aby si nejprve na své náklady sám zaplatil již vzniklou škodu na svém zdraví, a teprve poté ji začal uplatňovat vůči vedlejšímu účastníkovi řízení. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nezákonná, neboť byla vydána na základě nesprávné a tudíž i nezákonné aplikace zákonných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku, a to jak co do otázky promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy, tak i co do posouzení odpovědnosti státu za škodu. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy před vydáním svých rozhodnutí neprováděly žádné dokazování a k jeho návrhům na provedení důkazů se nevyjádřily. Proto má stěžovatel za to, že soudy postupovaly pouze formalisticky, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k odepření jeho práva na spravedlnost (denegatio justicie). Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) a ze dne 3. února 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
9. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odůvodnil, proč byly veškeré další důkazní návrhy účastníků pro nadbytečnost zamítnuty. Odvolací soud pak neshledal v provedeném řízení žádné podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně potřebné důkazy provedl, z nich zjistil skutkový stav věci a zjištěný skutkový stav věci posoudil náležitě i po právní stránce.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání, neboť neobsahuje zákonné náležitosti a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat (§241a odst. 2 o. s. ř.), Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
11. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
12. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, které stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Počení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu