ECLI:CZ:US:2016:1.US.2986.16.1
sp. zn. I. ÚS 2986/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2014, č.j. 117 C 4/2014-48, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-86, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-87, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, č.j. 117 C 4/2014-145, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 8 Co 775/2014-84, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č.j. 8 Co 915/2014-108, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č.j 8 Co 916/2014-110, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015, č.j. 8 Co 343/2015-165, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, vydanému pod sp. zn. 33 Cdo 1446/2016, 33 Cdo 1447/2016, 33 Cdo 1448/2016 a 33 Cdo 1449/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2014, č.j. 117 C 4/2014-48, soud stěžovatelce, coby žalobkyni, nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 8 Co 775/2014-84, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-86, byla zastavena řízení o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 5. 8. 2014, resp. ze dne 8. 8. 2014. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č.j. 8 Co 915/2014-108, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-87, bylo zastaveno řízení o zaplacení 10.750,- Kč s příslušenstvím z důvodů nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, č.j. 8 Co 916/2014-110, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, č.j. 117 C 4/2014-145, soud stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.), dále stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku (výrok II.) a její návrhy z 19. 12. 2014, 29. 3. 2015 a 29. 3. 2015 na ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl (výrok III.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015, č.j. 8 Co 343/2015-165, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 1446/2016, 33 Cdo 1447/2016, 33 Cdo 1448/2016 a 33 Cdo 1449/2016, bylo dovolací řízení zastaveno.
II.
Dle přesvědčení stěžovatelky došlo těmito rozhodnutími k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 30, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka v ústavní stížností nejprve rekapituluje napadená rozhodnutí, přičemž upozorňuje, že podkladem pro jejich vydání byla chybná zjištění soudů, která stručně vypočítává.
Ústavní soud považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatelka se na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, které směřují proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a jimiž byly zamítnuty její návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů, obrací opakovaně. Přestože je stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, trpí ústavní stížnost nedostatkem ústavněprávně relevantní argumentace a obsahuje některé nelogické formulace (obdobně jako předchozí ústavní stížnost stěžovatelky vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2795/16).
Navzdory této skutečnosti je však z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelka brojí proti tomu, že jí v řízení o zaplacení částky 10.750,- Kč s příslušenstvím nebylo soudy přiznáno osvobození od soudních poplatků a že byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, když má za to, že obecné soudy její poměry posoudily nesprávně.
V těchto intencích také napadená rozhodnutí přezkoumal Ústavní soud.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a částečně návrhem nepřípustným dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
IV.
Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat majetkové poměry stěžovatelů a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
V.
Usnesením Nejvyššího soudu 25. 5. 2016, vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 1446/2016, 33 Cdo 1447/2016, 33 Cdo 1448/2016 a 33 Cdo 1449/2016, byla řízení o dovoláních stěžovatelky proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2014, č.j. 117 C 4/2014-48, ze dne 4. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-86, ze dne 5. 11. 2014, č.j. 117 C 4/2014-87, a ze dne 20. 7. 2015, č.j. 117 C 4/2014-145, zastavena podle ustanovení §243b o.s.ř. a §104 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu.
Řízení o dovoláních stěžovatelky proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 8 Co 775/2014-84, ze dne 10. 12. 2014, č.j. 8 Co 915/2014-108, ze dne 10. 12. 2014, č.j 8 Co 916/2014-110, ze dne 30. 9. 2015, č.j. 8 Co 343/2015-165, pak bylo také zastaveno, a to dle ustanovení §241b odst. 2 o.s.ř. a §104 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla povinna uhradit soudní poplatky z podaných dovolání proti rozhodnutím krajského soudu, ve spojení s usneseními soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení o žalobě, resp. o zastavení řízení o její opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, dovodil Nejvyšší soud, že je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jejích návrzích na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014).
Otázku splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovoláních proti usnesením odvolacího soudu pak Nejvyšší soud zhodnotil přímo jako soud dovolací, přičemž tento postup zdůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015.
V daném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro to, aby byl stěžovatelce v těchto dovolacích řízeních ustanoven zástupce z řad advokátů, jelikož v řízení před soudy nižších stupňů bylo spolehlivě prokázáno, že poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud se při posuzování otázky oprávněnosti žádostí stěžovatelky o ustanovení zástupce pro dovolací řízení plně ztotožnil s odůvodněními usnesení odvolacího soudu, zejména v tom, že otázka přezkumu poměrů stěžovatelky byla v tomto řízení již opakovaně řešena a že stěžovatelka vždy účelově líčí svoje poměry jako neutěšené, přičemž uvádí zavádějící a neúplné údaje. Dovolací soud poukázal na to, že v případě stěžovatelky nelze dospět k závěru, že by byla nemajetnou osobou odkázanou pouze na příjem z částečného invalidního důchodu a sociálních dávek, mimo jiné proto, že vlastní nemovitosti, které pronajímá, přičemž již z této okolnosti plyne dle dovolacího soudu závěr, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují ani částečné osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že v případě stěžovatelky nejsou splněny předpoklady pro její osvobození od soudních poplatků, nelze jí ani ustanovit zástupce pro dovolací řízení.
VI.
Dle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., je přístup k dovolacímu soudu omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem, a to kromě výjimek uvedených v odstavci druhém a třetím citovaného ustanovení.
Dovolací soud se přitom v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu zabýval zjištěním, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ve smyslu §138 o.s.ř. a §30 o.s.ř. Dovodil však, že tomu tak není, jelikož v řízení před soudy nižších stupňů bylo opakovaně a spolehlivě prokázáno, že poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, jelikož v tomto směru setrvale uvádí zavádějící a neúplné údaje (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, č.j. 25 Cdo 1191/2015). Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod stěžovatelce pro řízení o dovoláních ustanovit advokáta a stěžovatelka sama nedostatek povinného zastoupení neodstranila, byla řízení o podaných dovoláních zastavena podle §241b odst. 2 o.s.ř. a §104 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se dovoláními stěžovatelky řádně zabýval. Přiměřeným způsobem se vyjádřil nejen k obecným podmínkám, za nichž lze přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce z řad advokátů, ale adekvátně a srozumitelně odůvodnil také své konkrétní závěry, když s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházel. Nejvyšším soudem provedenou intepretaci a aplikaci předmětných ustanovení týkajících se povinného zastoupení v dovolacím řízení přitom nelze označit za jakkoliv svévolnou či excesivní a také způsob posouzení splnění předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů se Ústavnímu soudu ve vztahu k okolnostem daného případu jeví jako přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy tak dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů. Pokud pak jde o dovolání stěžovatelky proti usnesením soudu prvního stupně, byla tato řízení o dovoláních správně zastavena z důvodů nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, když dle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (pokud to zákon připouští).
Pro úplnost je třeba dále konstatovat, shodně jako u předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2795/16, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením okresního a krajského soudu, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolací řízení zastavil. Stěžovatelka má přitom povinnost podat dovolání procesně regulérním způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 o.s.ř. Svá dovolání, která z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představují procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), však stěžovatelka řádně neuplatnila, což představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby tyto opravné prostředky nepodala vůbec (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1423/16 ze dne 17. 5. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2710/15 ze dne 22. 9. 2015).
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutím soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
VII.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí Ústavní soud přezkoumal a kvalifikované pochybení, které by bylo relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta, částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu