ECLI:CZ:US:2016:1.US.302.16.1
sp. zn. I. ÚS 302/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Růžičky, zastoupeného JUDr. Juliem Kramaričem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem U Šalamounky 41, Praha 5, proti příkazům k domovní prohlídce a k prohlídkám jiných prostor a pozemků, sp. zn. 4 Nt 32/2015 ze dne 23. 11. 2015, vydaným Obvodním soudem pro Prahu 8, a proti zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu - Expozitura Plzeň, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí a ochrany před zásahem do svých práv, při tom poukazoval na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud svá napadená rozhodnutí odůvodnil tak, že byla vydána z důvodu vyšetřování podezření, že se stěžovatel dopustil zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zločinu podplácení dle §332 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, jichž se dopustil jako předseda představenstva společnosti ALKOM Security, a.s., spolu s dalšími osobami v souvislosti s rozhodnutím vedení České pošty, s.p., učiněným v roce 2011 vypovědět společnosti ALKOM Security, a.s., smlouvy uzavřené v letech 2001 až 2005. Provedením prohlídky jednotlivých prostor užívaných buď společnostmi ALKOM Security, a.s., a ALKOM - I P C, spol. s r.o., nebo přímo stěžovatelem mohly být zjištěny skutečnosti závažné pro trestní řízení, zejména by se v nich mohly nacházet listinné materiály, elektronické záznamy na nosičích informací, které mohou složit jako důkaz v uvedené trestní věci a které mohou tuto trestní věc pomoci zdokumentovat. Uvedený úkon byl proveden jako úkon neodkladný a neopakovatelný, neboť účelem jeho provedení bylo zejména zajištění uvedených věcí, dokumentujících předmětnou trestnou činnost. Neopakovatelnost daného úkonu je dána přímo z povahy úkonu prohlídky, neboť provedení úkonu jiným způsobem a v jiném čase za fakticky i procesně odlišné situace, by bylo z povahy věci neúčelné vhledem k tomu, že by uvedené věci mohly být z prostor odstraněny. Neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu byly dány i charakterem popsané trestné činnosti.
3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základním práv v tom, že napadené soudní příkazy byly nedostatečně odůvodněny, zejména pak absentovalo relevantní odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti těchto procesních úkonů. Odůvodnění všech příkazů (vztahujících se k různým prostorám) pak bylo totožné. Ohledně specifikace tvrzeného trestného jednání nebylo uvedeno takřka nic. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že předmětné procesní úkony následovaly v těsném sledu. Byly-li příslušné příkazy vydány dne 23. 11. 2015, o tři dny později došlo k obvinění stěžovatele, a téhož dne byly provedeny příslušné prohlídky, tak je na pováženou, nakolik bylo záhodno vydávat předmětné příkazy ještě ve fázi prošetřování, a pokud ano, tak tím spíše by měly obsahovat relevantní odůvodnění své akutnosti. Aniž by chtěl stěžovatel nabízet vhodnější procesní postup, tak je toho názoru že, byl-li by obviněn 26. 11. 2015, a následně zadržen, tak by patrně smysl a účel domovní prohlídky nemohl nijak ohrozit, a soud by tak mohl příslušný příkaz vydat až ve fázi vyšetřování. Ačkoliv je tedy v příkazech neodkladnost a neopakovatelnost úkonů nedostatečně odůvodněna, stěžovateli uniká smysl vydávání předmětných příkazů 3 dny před realizací s tím souvisejících prohlídek, zvláště pak, došlo-li rovněž k jeho zadržení. Stěžovatel se vedle zrušení napadených příkazů domáhá též, aby Ústavní soud zakázal policii pokračovat v porušování jeho základních práv podle čl. 12 odst. 1 a čl. 11 Listiny a přikázal obnovit stav před porušením práv a svobod tím, že vrátí stěžovateli věci vydané či odňaté při domovní prohlídce, a prohlídkách jiných prostor a pozemků, stejně tak jako s tím související opatřená elektronická data, ze dne 26. a 27. listopadu 2015, blíže specifikovaných v protokolech č. j. UOOZ-3807/TČ- 2015-292200 a z nich pořízené záznamy a kopie protokolárně znehodnotí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz/) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudu (srov. nyní posuzovanou domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. K tomu je třeba zdůraznit, že domovní prohlídka (či prohlídka jiných prostor a pozemků) je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v dalších stadiích trestního řízení, především pak nezávislých soudů. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Stěžovatelova klíčová námitka spočívá v absenci náležitého odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce, konkrétně v absenci odůvodnění tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného ve smyslu §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. K tomu Ústavní soud poznamenává, že podle jeho ustálené judikatury přestavuje domovní prohlídka provedená před zahájením trestního stíhání zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být provedena, musí být i z tohoto hlediska přiměřeně a dostatečně odůvodněno [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119)]. Na druhou stranu však již Ústavní soud rovněž opakovaně vyslovil, že pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k domovní prohlídce, ač je namístě jej hodnotit negativně, nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu, a to pokud je neodkladnost daného úkonu z odůvodnění soudního rozhodnutí seznatelná, ač třeba interpretací, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu. Neboli, k ústavněprávnímu pochybení nemusí dojít v případě, že ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu jsou skutečně dány [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351) či nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659)]. Nad to v posuzované věci ve stejném čase jako příkaz k domovní prohlídce a prohlídkám dalších prostor stěžovatel obdržel i další rozhodnutí v rámci trestního řízení proti své osobě, z nichž byly jasně seznatelné další informace o důvodech proti němu vedeného trestního stíhání. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelovu zpochybnění neodkladnosti domovní prohlídky s poukazem na časový odstup jejího provedení od vydání příkazu k ní. Zde lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2460/13 ze dne 9. 9. 2014, kde byla posuzována domovní prohlídka, k níž došlo až po dvou měsících od jejího nařízení. Podle Ústavního soudu ovšem z této skutečnosti (tj. z takového časového odstupu) bez dalšího nevyplývá, že by se nemohlo jednat o neodkladné a neopakovatelné úkony. Nelze ani přehlédnou, že stěžovateli v době, kdy domovní prohlídky probíhaly, již bylo z dalších kroků v rámci trestního řízení zřejmé, jaké jsou konkrétní okolnosti jeho obvinění i proč prohlídky probíhají, proto Ústavní soud neměl pochybnosti o dostatečné legitimitě napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s domovní prohlídkou nařízenou napadeným rozhodnutím okresního soudu a provedenou policejním orgánem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu