ECLI:CZ:US:2016:1.US.3035.16.1
sp. zn. I. ÚS 3035/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem kanceláře v Brně, Příkop 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016, č. j. 5 To 268/2016-423 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 T 121/2015-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 T 121/2015-410, bylo rozhodnuto tak, že se návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015 č. j. 3 T 121/2015-2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 5 To 435/2015 zamítá. Stížnost stěžovatelky pak Krajský soud v Brně svým napadeným usnesením ze dne 8. 6. 2016, č. j. 5 To 268/2016-423 shledal nedůvodnou a zamítl ji. Stěžovatelka ke svému návrhu na obnovu řízení předložila místopřísežné prohlášení ze dne 27. 11. 2015, sepsané v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové, ve kterém pan R.S. prohlásil, že v den dopravní nehody, za jejíž spáchání byla stěžovatelka odsouzena, řídil předmětný automobil, jímž stěžovatelku vezl na obchodní schůzku se zákazníkem, a že to byl tedy pan S., který z pozice řidiče vozu srazil v 11:35 hodin chodce, který na následky této havárie zemřel. K tomu dále předložila záznam o sdělení informací paní Hany Tylové, z něhož vyplývá, že předmětný vůz řídil krátce před nehodou pan R.S. Podle stěžovatelky se jedná o dvě naprosto nové skutečnosti, které soudu známy nebyly a které jsou samy o sobě schopné odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
3. Krajský soud ve své usnesení uvedl, že pakliže odsouzená opětovně namítá, že předmětné vozidlo v době dopravní nehody neřídila (když toto měl řídit její tehdejší druh R.S.), tak je nutno uvést, že tato otázka byla řádně a dle názoru krajského soudu zcela dostatečně vyhodnocena v předchozím řízení (o čemž svědčí údaje z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 9. 2015 /č. 1. 194, 196-197 spisu/, jakož i údaje z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 3 T 121/2015-213 ze dne 21. 9. 2015 /č. 1. 216/). Nejedná se tedy o novou skutečnost, která nebyla soudu při předchozím rozhodování známa. I přesto však městský soud v tomto směru provedl poměrné rozsáhlé doplnění dokazování, a to výslechy svědků R.S., Bc. Petra Havelky, Pavla Klebera, MUDr. Reného Mezulianika, Michala Hubeného, Hany Tylové, Marcely Bročkové a Evy Hrabovské, přičemž ani po takto doplněném dokazování nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu původního rozhodnutí soudu. Městský soud též ve svém napadeném rozhodnutí poukázal na to, že v původním řízení vycházel zejména z výpovědi policisty Jaroslava Sedláře, který z pracovníků policie přijel první k místu nehody, u které uviděl předmětné vozidlo, v němž za volantem seděla stěžovatelka, která řízení potvrdila. Svědek Martin Daněk, který se nacházel se svým vozem v blízkosti nehody, uvedl, že z místa řidiče po zastavení vystoupila právě stěžovatelka, která si šla pro něco do zadní části vozu.
4. Oběma napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká, že se její podle jejího názoru důvodně podanou žádostí o obnovu řízení a přednesenými argumenty a důkazy dostatečně nezabývaly, a zejména pak, že pokud se důkazy zabývaly, nezabývaly se jimi nestranně a nezávisle. Pokud z nově získaných skutečností vyplývá, že auto v době před a při havárii řídil pan R.S., a na jeho místo bezprostředně po havárii usedla stěžovatelka s cílem vzít danou událost na sebe, další výslechy svědků a další známé skutečnosti, které dokazují, že desítky sekund, případně minuty po havárii seděla za volantem stěžovatelka, že z místa spolujezdce odcházel pan S. a že ústně potvrdil, že byl spolujezdcem, tak rozhodně nedokazují opak.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým notářským zápisem i dalšími návrhy a argumenty stěžovatelky. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu