ECLI:CZ:US:2016:1.US.3099.16.1
sp. zn. I. ÚS 3099/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Bc. Jany Dlouhé, zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph. D., advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti zásahu spočívajícím v neprovedení přezkumného řízení a proti sdělení ministra vnitra č. j. MV-71919-8/KM-2016 ze dne 29. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud Ministerstvu vnitra nařídil obnovit původní stav a odstranit škodlivé následky způsobené v záhlaví vydaným sdělením ministra vnitra a současně zahájit přezkumné řízení ve vztahu k rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje č. j. 4013/2012 ze dne 20. 12. 2012 ve věci stěžovatelčina služebního poměru.
Z napadeného vyrozumění ministra vnitra Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje byla stěžovatelka odvolána z místa vrchního komisaře, kanceláře ředitele Krajského ředitelství, oddělení správy a kontroly osobních údajů, a dne 1. 1. 2013 byla ustanovena na služební místo vrchní komisař KŘP Plzeňského kraje, odbor hospodářské kriminality s místem služebního působiště Plzeň. V tomto rozhodnutí již nebyl přiznán žádný osobní příplatek, který byl původně přiznán ve výši 2.800,- Kč rozhodnutím ředitele č. 3282/2010 ze dne 28. 12. 2010 a tímto novým rozhodnutím byl osobní příplatek fakticky odebrán. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno a podané odvolání současně zamítnuto rozhodnutím policejního prezidenta č. j. PPR-2605-4/ČJ-2013-990131 ze dne 27. 3. 2013. Posléze se stěžovatelka obrátila na ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje s podnětem k přezkumnému řízení, který byl dále postoupen Ministerstvu vnitra. Ministr vnitra následně stěžovatelce zaslal v záhlaví označené vyrozumění, v němž sdělil, že rozporované rozhodnutí pokládá za správné, a tudíž přezkumné řízení nezahájí.
Proti tomuto postupu ministra vnitra brojí stěžovatelka ústavní stížností. Stěžovatelka namítla, že dle §122 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. je osobní příplatek nenárokovou složkou služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Rozhodnutí o přiznání, změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno, k čemuž však dle stěžovatelky nedošlo. V daném případě prý služební funkcionář jednal v rozporu se zákonem, neboť neodejmul osobní příplatek stěžovatelce z důvodu, že se podstatně snížila kvalita či rozsah výkonu služby, ale predikoval, že se tak stát může, a v důsledku toho nezákonně stěžovatelce osobní příplatek odebral. Pakliže ministr vnitra tyto a další vady týkající se nepřiznání osobního příplatku neakceptoval, dopustil se dle názoru stěžovatelky svévole. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i napadený postup ministra vnitra a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud se již otázkou přezkumného řízení dle §193 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a jeho způsobilosti zasáhnout do základních práv či svobod v případě jeho nezahájení či nepoužití ve své rozhodovací praxi zabýval a dospěl přitom k závěru, že podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Ústavní soud k tomu uvedl, že posuzování otázky, zda jsou dány důvody pro zahájení přezkumného řízení dle §193 uvedeného zákona, není "rozhodováním" týkajícím se základních práv a svobod podle Listiny ve smyslu citovaného článku Listiny (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3495/14 ze dne 11. 6. 2015, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ustanovení §193 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zakotvuje sice mimořádný opravný prostředek, nicméně jej mezi "klasické" opravné prostředky zařadit nelze, neboť účastník řízení není aktivně legitimován k podání návrhu, může pouze dát k danému řízení podnět. Jde tedy ve skutečnosti o dozorčí prostředek k ochraně objektivního práva, na který nemá účastník řízení právní nárok. Daný institut je možno srovnat s institutem přezkumného řízení podle §94 a násl. správního řádu či přezkoumávání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 239/96 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 49/96 ze dne 30. 8. 1996, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000 ze dne 19. 12. 2000 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004). Z tohoto důvodu pak sdělení ministra stěžovatelce, že neshledal důvody pro zrušení konkrétního pravomocného rozhodnutí, nelze ve vztahu k předchozím rozhodnutím správního orgánu prvního a druhého stupně (tj. vzpomínané rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 20. 12. 2012 a rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 27. 3. 2013) považovat za procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně za rozhodnutí o (hmotných) právech a povinnostech účastníka řízení - stěžovatelky, které by jako takové pak bylo způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Z těchto důvodů je proto nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. K tomu je třeba poznamenat, že část petitu ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka žádá nařízení přezkumného řízení, je nezpůsobilá projednání, neboť Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný.
Ústavní soud tedy z vyložených důvodů musil odmítnout ústavní stížnost v části domáhající se nařízení přezkumného řízení podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost, ve zbývající části pak dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu