ECLI:CZ:US:2016:1.US.3119.16.1
sp. zn. I. ÚS 3119/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. C., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 25 Co 177/2016-154 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 12. 2015 č. j. 13 P a Nc 126/2015, 25 Nc 2107/2015-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti. Stěžovatel je otcem nezletilé V. C.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že u Okresního soudu v Berouně bylo v červnu 2015 zahájeno řízení o návrhu matky nezletilé V. na svěření dcery do její péče, stanovení výživného otci a úpravu rozsahu styku otce s nezletilou. O návrhu matky dosud nebylo rozhodnuto. V prosinci 2015 stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého by matka byla povinna zajistit péči o nezletilou do 30. 11. 2016 a byl stanoven rozsah jeho styku s nezletilou. Okresní soud návrh zamítl jako nedůvodný, neboť otec neosvědčil existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků (styk otce s nezletilou probíhá a matka mu nebrání). O umístění nezletilé do péče matky soud nemohl předběžně rozhodovat, neboť nezletilá se v její péči fakticky nachází. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy obou stupňů se celou situací řádně nezabývaly, nezkoumaly nezbytnost nařízení předběžného opatření a absencí úpravy styku otce s nezletilou umožnily vytvořit prostor pro svévoli matky určit, zda a kdy se otec setká se svým dítětem. Stěžovatel považuje za nutné řešit otázku porušování ústavně zaručených práv již v rámci předběžného opatření, neboť zafixování stavu, který preferuje pouze jednu ze stran, se projeví i v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o předběžném opatření.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i tehdy - jak je tomu v daném případě - nebylo-li návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek soudního řízení z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření prozatímní povahy, jehož trvání je omezeno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
Shodně Ústavní soud postupoval i v projednávané věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které Okresní soud v Berouně a Krajský soud v Praze vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření. Z odůvodnění obou rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se tak stalo především pro neprokázání ani neosvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinností předběžným opatřením. V případě předběžného opatření upravujícího styk rodiče s dítětem obecně platí, že potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nastává v situaci, kdy by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Tuto potřebu musí navrhovatel prokázat, resp. musí o důvodech potřeby prozatímní úpravy soud přesvědčit, neboť v dané fázi řízení není místo pro dokazování v procesním smyslu (z povahy věci pro ně není prostor), ostatní skutečnosti rozhodující pro nařízení předběžného opatření musí být (alespoň) osvědčeny, tj. musí se jevit pravděpodobnými (viz usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá jistou závislost na vůli matky kdy a v jakém rozsahu umožní styk s nezletilou, skutečnost, že mu matka umožňuje poměrně pravidelný styk s dcerou, byť nikoliv v rozsahu, v jakém by si přál, však nezpochybnil. Je třeba mít na paměti, jak ostatně uvedl i Krajský soud v Praze, že v současné době probíhá řízení u Okresního soudu v Berouně řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti, v jehož rámci jistě bude vytvořen prostor pro obsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilé.
Ústavní soud proto napadená rozhodnutí respektoval a v podrobnostech - zejména k účelu a smyslu předběžného opatření - na rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje. Konstatuje, že Krajský soud v Praze dostatečným způsobem reagoval na námitky otce a ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že jeho styk s nezletilou probíhá dostatečně široce, pouze v jiném rozsahu, než by si otec přál. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předběžným opatřením nelze rozhodnout o umístění nezletilé do péče matky, když se dítě v její péči fakticky nachází.
Za daných okolností Ústavní soud nemohl nepřisvědčit stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu