ECLI:CZ:US:2016:1.US.3158.16.1
sp. zn. I. ÚS 3158/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EVEREST servis s.r.o., se sídlem Šestajovice, Běchovická 555, IČ: 276 31 257, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 391/2015-100 ze dne 29. října 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 1315/2016-132 ze dne 7. července 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 19 C 247/2014-70, uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 224 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a společností TONSTAV - SERVICE s. r. o. došlo k uzavření dvou rámcových nájemních smluv pro období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2013, v nichž smluvní strany sjednaly úpravu řešící rozsah náhrady škody při celkovém poškození, resp. při ztrátě předmětu nájmu, a to tak, že žalobkyně se zavázala uhradit společnosti TONSTAV - SERVICE s. r. o. částku odpovídající pořizovací ceně zařízení. Bylo zjištěno, že došlo k odcizení předmětu nájmu (tedy omítacího kompletu) a že společnost TONSTAV - SERVICE s. r. o. uplatnila v důsledku toho vůči žalobkyni škodu ve výši 324 000 Kč. Žalobkyně tuto škodu uhradila. Dále bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou byla uzavřena rámcová nájemní a podnájemní smlouva, ve které si účastníci řízení sjednali smluvní podmínky pro jednotlivé dílčí nájemní, resp. podnájemní smlouvy. V čl. VII odst. 5 smlouvy si účastníci sjednali rozsah náhrady škody při ztrátě či odcizení předmětů podnájmu, a to tak, že stěžovatelka se zavázala nahradit žalobkyni škodu ve výši, jaké je žalobkyně tuto škodu povinna uhradit vlastníku zařízení. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně umožnila dispozici stěžovatelky s předmětným omítacím kompletem. Žalobkyně po stěžovatelce nárokovala škodu ve výši 324 000 Kč. Na tu stěžovatelka před podáním žaloby uhradila částku ve výši 100 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení vznikl podnájemní vztah založený smlouvou. Pokud si účastníci sjednali rozsah náhrady škody ve smlouvě, je stěžovatelka povinna plnit žalobkyni vzniklou škodu v tomto sjednaném rozsahu. Z toho důvodu si mohla a měla stěžovatelka jako profesionál u žalobkyně vyžádat veškeré informace včetně smluvní dokumentace s pronajímatelem ohledně smlouvy o nájmu omítacího kompletu.
3. K odvoláním žalované Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 21 Co 391/2015-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Co se týče výše náhrady škody, odvolací soud uvedl, že stěžovatelka se ve smlouvě dobrovolně zavázala k zaplacení toho, co bude žalobkyně jako náhradu škody plnit vlastníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pokud se stěžovatelka neinformovala o ujednání o výši náhrady škody mezi žalobkyní a pronajímatelem, nepostupovala s obvyklou péčí podnikatele. Navíc žalovaná škoda ve výši 224 000 Kč představuje pro žalobkyni skutečnou škodu, neboť uvedenou sumu pronajímateli uhradila a o tuto částku se její majetek prokazatelně snížil. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a k její námitce, že mělo být dále dokazováno, protože uvedla, že jsou některé listiny falsa, uvedl, že důkazy protistrany byly provedeny ještě před koncentrací řízení a stěžovatelka tak mohla pravost listin zpochybnit před touto koncentrací, což správně uvedl již odvolací soud.
4. Stěžovatelka je přesvědčena o neústavnosti napadených rozhodnutí. Nejvyšším soudem totiž není dostatečně vyřešena problematika simulace smluvních vztahů v rámci smluv uzavíraných mezi podnikateli, pokud smlouva simulovaná je uzavřena písemně. V případě stěžovatelky se totiž nejednalo o porušení povinností ze závazkového vztahu třetí osobou, jíž bylo povinnou osobou plnění jejích povinností svěřeno, nýbrž v souladu se smlouvou, platila-li by ta simulovaná a mimo písemně uzavřenou smlouvu, platila-li by ta dissimulovaná, byla věc přenechána do dalšího podnájmu jinému subjektu. Námitku, že smlouva o nájmu je simulovaným úkonem, stěžovatelka předkládala již v prvním vyjádření k žalobě před soudem prvého stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že problematika obchodně právních vztahů byla až do konce roku 2013 vytvářena především judikaturou vrchních soudů, které v rozhodující většině sporů byly soudy odvolacími, avšak s ohledem na změnu procesní úpravy, kdy rozhodování v prvním stupni v těchto typech sporů přešlo na okresní soudy, není posuzování předmětných problematik konsistentní a jako například v případě stěžovatelky, je poněkud zjednodušováno. V dřívější judikatuře Vrchního soudu v Praze ve srovnatelných věcech byla v případě náhradových smluv vyžadována naprosto přesná a nezaměnitelná konkretizace, a nikoliv ujednání zcela vágní, v jehož důsledku by potom jedna smluvní strana musela následně zjišťovat, co měla ta druhá, která návrh smlouvy předkládala, vlastně na mysli. Porušení svých ústavně zaručených práv pak stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl všechny navržené důkazy, resp. věc k jejich provedení soudu prvého stupně nevrátil a že věc posuzoval právně chybně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud pak pochybil tím, že se věcí meritorně nezabýval.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem i dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu