ECLI:CZ:US:2016:1.US.3295.16.1
sp. zn. I. ÚS 3295/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. P., zastoupené Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2016, č. j. 12 Co 158/2016-175 a Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 12 P 102/2010-143 z 15. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá i zásah do svého práva na rodinný život, chráněného v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a zásah do práva dítěte, chráněného čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byl svěřen sedmiletý syn stěžovatelky do střídavé péče svých rodičů. Obecné soudy odůvodnily své rozhodnutí tím, že dítě má dobré vztahy s oběma rodiči, je zvyklé trávit hodně času s otcem, v průběhu soudního řízení bylo dítě měsíc bez problémů ve střídavé péči rodičů. Nezletilý, jemuž v době přechozí úpravy péče byl jeden rok a v té době byla oprávněně upřednostněna péče matky, podle napadených rozhodnutí dosáhne v září 2016 věku 7 let a nastoupí do 1.třídy základní školy, což pro něj jistě bude náročné období. Nicméně pro nezletilého bude vhodnější nastolit střídavou výchovu právě při nástupu školní docházky, než v jejím průběhu. Pokud stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že otci umožňuje styk s nezletilým v širším rozsahu, než byl soudně upraven, nelze pominout, že při jeho realizaci nelze vyloučit nahodilosti vzhledem k zatím ne zcela uspokojivé vzájemné komunikaci mezi rodiči, což může působit větší zátěž pro nezletilého než pravidelné střídání rodičů v péči o něj, a že proto bude spíše v jeho zájmu nastolit tuto pravidelnost v péči o něj, jak to umožní střídavá péče s intervalem jednoho týdne. Bylo prokázáno, že nezletilý má citovou vazbu na oba rodiče a jejich blízké, že oba rodiče jsou způsobilí vychovatelé a že otec bude mít rovněž pro potřeby nezletilého připravené adekvátní zázemí, jak slíbil. Je přitom běžné, že se prarodiče podílejí na zabezpečení péče o nezletilé vnuky (i pravidelně po několik dnů v týdnu), když jsou rodiče v zaměstnání, takže v tomto směru nelze považovat námitky matky proti péči babičky ze strany otce za zásadně bránící střídavé výchově. Matkou vytýkané chování otce jej podle obecných soudů rozhodně nevylučuje z role plnohodnotného vychovatele sedmiletého chlapce.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, jimiž se již zabývaly i obecné soudy. Stěžovatelka uvádí, že její vztahy s otcem dítěte jsou napjaté, jejich komunikace obtížná, představy o výchově nezletilého odlišné. Pokud její péče nebyla nijak zpochybněna, tak neměl soud stávající uspořádání měnit. Soud prvního stupně přijal bez dalšího prakticky veškerá tvrzení otce. Uvěřil tomu, že otec, pracující jako sommeliér, jehož pracovní doba se pohybuje od 17.00 do 23.00 hodin, si bude schopen zorganizovat práci tak, že do zaměstnání bude docházet pouze v době, kdy bude nezletilý v péči matky. Stěžovatelka tomu však nevěří. Stěžovatelka též kritizuje otcovy bytové podmínky a poukazuje na to, že otec synovi dává "dětské šampaňské" a k jídlu mu podává nealkoholické pivo, čímž může v dítěti vytvářet nesprávný postoj k alkoholickým nápojům. Stěžovatelka poukazuje i na to, že se syn při rozhovoru v pedagogicko - psychologické poradně vyjádřil, že chce být stejně u obou rodičů, aby to bylo spravedlivé. Tím však syn nesděloval, co si přeje on sám, co je dobré pro něj, ale co je spravedlivé pro jeho rodiče. Stěžovatelka pak svou ústavní stížnost uzavírá tím, že soudy řádně nezvážily, jaké uspořádání poměrů je v synově nejlepším zájmu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces a rodinný život. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen opakuje své argumenty z řízení před obecnými soudy, které však byly těmito soudy vzaty v potaz a řádně vypořádány. Ústavní soud v jejich postupu a argumentaci obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Obecné soudy i přiměřeným způsobem, prostřednictvím vyšetření v pedagogicko - psychologické poradně, zjistily přání dítěte, s nímž není jejich rozhodnutí v rozporu. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive argumenty obsažené v ústavní stížnosti, nedosáhly hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu