ECLI:CZ:US:2016:1.US.3301.15.2
sp. zn. I. ÚS 3301/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2670/2015-287 ze dne 11. 8. 2015, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 261/2013-247 ze dne 19. 6. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 291/2009-205 ze dne 21. 6. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 291/2009-106 ze dne 8. 4. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 317/2007-71 ze dne 20. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K této škodě mělo dojít nezákonným provedením exekuce vyklizením bytu stěžovatelovy matky, v jehož důsledku došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, což mělo mít za následek jeho ztížené pracovní uplatnění. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Posléze podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 28 Cdo 634/2012-183 ze dne 3. 4. 2012. Následnou ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2304/12 ze dne 4. 4. 2013 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Stěžovatel však proti zmíněným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 brojil též žalobou pro zmatečnost. Městský soud v Praze o ní rozhodl vpředu uvedeným usnesením tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání, které však Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud vyřešil věc po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí také odkázal.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že při rozhodování o žalobě pro zmatečnost soudy neposkytly procesnímu právu stěžovatele žádnou ochranu, nezabývaly se všemi uplatněnými námitkami, a tím mu efektivně odňaly právo na projednání věci v jeho přítomnosti i právo vyjádřit se ke všem důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy se nevypořádaly s argumenty, zda elektronické dopisy ze dne 11. 12. 2008 a 8. 1. 2009 lze považovat za žádost o odročení jednání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na právní názor, dle něhož pokud se omlouvá účastník, ale zároveň výslovně nepožádá o odročení, je namístě, zvláště není-li takový účastník zastoupen advokátem, jednání odročit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytkl, že neobsahuje řádné a zejména srozumitelné odůvodnění. Pokud Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí odkazem na svá rozhodnutí v jiných věcech, je prý jeho rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. Takové rozhodnutí dle názoru stěžovatele nemá v právním státě své místo, když v dané věci je přímým porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces a jde o zřejmý projev libovůle. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, opožděná, poněvadž zde již uplynula lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím. To jednoznačně plyne ze skutečnosti, že Ústavní soud již rozhodoval o ústavní stížnosti směřující proti vzpomínanému odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, které na předmětné rozsudky instančně navazovalo. Stěžovatel je tehdy v ústavní stížnosti spolu s rozhodnutím Nejvyššího soudu (ani zvlášť) nenapadl. To má ovšem za následek stav, kdy se již stěžovatel kasace těchto soudních rozhodnutí nemůže úspěšně domáhat.
Pokud jde o rozhodnutí vzešlá z řízení o žalobě pro zmatečnost, neshledává v nich Ústavní soud nic nespravedlivého či protiústavního. Mimo jiné i z toho důvodu, že prakticky tytéž námitky stěžovatele vztahující se k tvrzeným procesním pochybením obecných soudů, v jejichž důsledku měla být stěžovateli znemožněna řádná účast na soudním řízení o náhradě škody, ve skutečnosti byly předmětem přezkumu dovolacího soudu v řízení sp. zn. 28 Cdo 634/2012, a následně se staly předmětem přezkumu i Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2304/12. Stěžovateli jsou závěry, k nimž tehdy Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 4. 2013 dospěl, dobře známy a vyplývají z nich i nosné důvody, pro které Ústavní soud vzneseným námitkám nemohl dát průchod. Oba soudy ve svých rozhodnutích jasně deklarovaly, že stěžovateli nebylo upřeno právo na slyšení před soudem, nařízených jednání se nakonec osobně zúčastnil, přičemž předvolání k nim se mu vždy dostalo s dostatečným časovým předstihem, takže ani údajná účast stěžovatele jako přísedícího v trestním senátu u Městského soudu v Praze (které bylo nakonec zrušeno) nemohla mít vliv na schopnost, resp. možnost stěžovatele tvrdit a dokazovat skutečnosti rozhodné pro přiznání nároku, jehož se v odškodňovacím řízení domáhal. Námitky stěžovatele stran otázky, zda elektronické dopisy ze dne 11. 12. 2008 a 8. 1. 2009 lze považovat za žádosti o odročení jednání, jsou tudíž naprosto irelevantní.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání sice stručné je, avšak současně je i výstižné, neboť se z něj podává, že dovolací soud vyhodnotil napadené usnesení vrchního soudu jako souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, kterou také přiblížil. Nelze tedy rozumně dospět k závěru, že by Nejvyšší soud zvolil postup vybočující z kautel spravedlivého procesu.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a ve zbývající části ji odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu