ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.634.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 634/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. P. , zast. JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 6, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) JUDr. M. S., o zaplacení 498.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 317/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č. j. 53 Co 291/2009-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2009, č.j. 22 C 317/2007-67, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 498.993,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a o úhradu specifikovaného peněžitého důchodu. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, č.j. 58 Co 320/2002-16, byla nařízena exekuce vyklizením žalobcovy matky (s níž žalobce sdílel společnou domácnost) z bytu o kuchyni a pokoji s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 920 v P., H., do přístřeší. Provedením exekuce byl pověřen druhý žalovaný. Poté, co byl návrh žalobcovy matky na odklad exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 12 Nc 5528/2002, zamítnut (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, č.j. 14 Co 288/2003-78, bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce jako věcně správné potvrzeno), druhý žalovaný dne 24. 2. 2003 žalobce a jeho matku vystěhoval do zajištěného přístřeší. Již od druhého stupně základní školy se u žalobce projevují různé zdravotní komplikace, od roku 1999 je sledován na kardiologii a od roku 2003 má značné obtíže v oblasti výživy. Od 2. 12. 2003 je žalobce, který pobírá částečný invalidní důchod, evidován jako uchazeč o zaměstnání. Hmotné zabezpečení mu nebylo přiznáno, neboť v posledních třech letech před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání nebyl zaměstnán po dobu alespoň 12 měsíců. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku způsobené zdravotními komplikacemi nastalými v důsledku žalobcova exekučního vyklizení do zajištěného přístřeší (žalobce odvozoval své právo bydlení ve vyklizovaném bytě od práv své matky) uplatňovaný vůči žalovaným žalobci přiznat nelze. Dovodil totiž, že za situace, kdy pravomocné usnesení o nařízení exekuce nebylo zrušeno a žalobce nebyl ani účastníkem exekučního řízení (povinnou byla jeho matka), nejsou dány zákonné podmínky odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§7 odst. 1, §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Současně uzavřel, že se druhý žalovaný při realizaci exekuce nedopustil nesprávného úředního postupu, když neporušil pravidla předepsaná pro jeho postup právními předpisy. Vycházeje ze skutkového zjištění, že žalobce v době před provedením exekuce dlouhodobě nebyl zaměstnán, dospěl rovněž k závěru, že žalobci v důsledku zhoršeného zdravotního stavu nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá (nedošlo ke ztrátě na výdělku). Dle závěrů odvolacího soudu nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi provedením exekuce a zhoršením žalobcova zdravotního stavu. Odvolací soud tudíž dovodil, že v posuzovaném případě nejsou dány ani zákonné podmínky odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 zák. č. 82/1998 Sb.). Vytýkal-li odvolatel soudu prvního stupně, že jednání nařízené na 14. 1. 2009, kterého se osobně účastnil, na jeho žádost neodročil, ačkoliv nebyla zachována dostatečná lhůta k přípravě, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, neboť k přípravě na jednání měl žalobce zachovánu dostatečnou lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že postup druhého žalovaného při vyklízení žalobce a jeho matky byl zcela neadekvátní jejich zdravotnímu stavu, neboť v den výkonu trpěli virovým onemocněním projevujícím se zvýšenými teplotami (přes 38°C). Bylo tudíž zřejmé, že důsledkem vystěhování do nevytápěného přístřešku dojde k dalšímu zhoršení jejich zdraví. Dovolatel rovněž vytýkal, že jej soudy nižšího stupně podle ustanovení §118a o. s. ř. nepoučily o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Vadu řízení spatřoval též v okolnosti, že neměl dostatek času k přípravě na jednání soudu prvního stupně konané dne 14. 1. 2009, neboť se dne 12. 1. 2009 coby přísedící účastnil jednání v trestní věci a teprve dne 5. 1. 2009 se dozvěděl o skutečnosti, že další jednání v trestní věci, jehož se měl v roli přísedícího zúčastnit, nařízené rovněž na 14. 1. 2009, se konat nebude. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že se druhý žalovaný coby soudní exekutor při provádění exekuce vyklizením žalobce a jeho matky do zajištěného přístřeší nedopustil nesprávného úředního postupu, když z úřední povinnosti nezkoumal jejich aktuální zdravotní stav.
Úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti (nucený výkon exekučních titulů, který exekutor na základě pověření soudem provádí postupem podle ustanovení §35 až §73 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném v době realizace předmětné exekuce, dále jen – „ex. ř.“) představují úřední postup (§4 zák. č. 82/1998 Sb.). O nesprávný úřední postup by se jednalo v případě porušení pravidel předepsaných pro počínání exekutora při exekuční činnosti právními normami. Povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce. Nepokračovat v exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, je-li exekuce odložena nebo zastavena nebo byla-li splněna vymáhaná povinnost (srov. §46 odst. 1, 3 ex. ř.). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2048/11, odmítnuta. Odložit exekuci pro poměry povinného, event. příslušníků jeho rodiny, lze přitom toliko na návrh povinného (§54 odst. 1 ex. ř., §266 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci se žalobcova matka, účastnící se exekučního řízení jako osoba povinná (§36 odst. 1 ex. ř.), v souvislosti s provedením exekuce vyklizením do zajištěného přístřeší z důvodu aktuálně nepříznivého zdravotního stavu žalobce, coby příslušníka své rodiny, odkladu exekuce nedomáhala (§266 odst. 1 o. s. ř.). Druhý žalovaný, coby soudní exekutor, tudíž postupoval v souladu s právními normami upravujícími exekuční činnost, jestliže při nedostatku návrhu na odklad exekuce z úřední povinnosti nezkoumal aktuální zdravotní stav povinné či příslušníků její rodiny a pokračoval v nuceném výkonu exekučního titulu. Nesprávného úředního postupu se tedy nedopustil.
Odvolací soud tudíž dovolatelem nastíněnou právní otázku řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzované věci.
Na zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitek dovolatele, že mu soud prvního stupně neposkytl dostatek času na přípravu k jednání nařízenému na 14. 1. 2009 a že nebyl poučen o povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutkové okolnosti (§118a o. s. ř.). Občanský soudní řád poskytuje účastníkovi na přípravu k soudnímu jednání zásadně desetidenní lhůtu (§115 odst. 2 o. s. ř.). Dle obsahu spisu bylo předvolání k jednání nařízenému na 14. 1. 2009 doručeno dovolateli již 26. 11. 2008. Z uvedeného je zřejmé, že mu na přípravu k soudnímu jednání byla ponechána dostatečná doba. Na uvedeném závěru nemění ničeho dovolatelem uplatňovaná okolnost, že dne 12. 1. 2009 byl zaneprázdněn výkonem funkce přísedícího. Zákon totiž nepředpokládá, že by účastník po dobu přípravy k soudnímu jednání měl být zproštěn veškerých svých povinností (pracovních, rodinných, společenských apod.). Bylo tedy věcí včas předvolaného dovolatele, uspořádat si své osobní a pracovní záležitosti takovým způsobem, aby byl na nařízené soudní jednání připraven. Nedostatek poučení o povinnosti označit důkazy potřebné k prokázání příčinné souvislosti mezi postupem druhého žalovaného, jakožto soudního exekutora, a zhoršením žalobcova zdravotního stavu (§118a odst. 3 o. s. ř.), ohledně níž soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že nebyla prokázána, pak v posuzovaném případě nemohl mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá též na posouzení dalších otázek (druhý žalovaný se nedopustil nesprávného úředního postupu, žalobci v důsledku zhoršení zdravotního stavu nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, přičemž posouzení postupu druhého žalovaného zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu nezakládá (jak vysvětleno výše) a závěr, že v důsledku zhoršení zdravotního stavu žalobci nevznikla škoda v podobě ztráty na výdělku, nebyl dovoláním zpochybněn.
Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu