ECLI:CZ:US:2016:1.US.3303.16.1
sp. zn. I. ÚS 3303/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti CORDIA CZ, a. s., se sídlem Bořivojova 878/35, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 95/2016-308 ze dne 29. 6. 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 252/2015-256 ze dne 9. 9. 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 0 Nc 4452/2004-216 ze dne 20. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil vpředu uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, jehož se stěžovatelka domáhala na základě započtení své pohledávky na náhradu škody vůči oprávněné proti pohledávce vymáhané v předmětném exekučním řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud vyřešil právní otázku splatnosti k započtení uplatněné stěžovatelčiny pohledávky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy interpretovaly ustanovení §563 a §581 odst. 2 věty druhé dříve platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., dále též "obč. zák.") přepjatě formalisticky, když na nezpůsobilost započtení její pohledávky proti pohledávce oprávněné usoudily z absence výzvy k zaplacení dle §563 občanského zákoníku, v jejímž důsledku se dle názoru soudů nestala splatnou, a tudíž se uplatní zákonný zákaz započtení pohledávky, která ještě není splatná, proti splatné pohledávce podle §581 odst. 2 věty druhé někdejšího obč. zák. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy měly posoudit její úkon ze dne 23. 4. 2002 jako obsahující výzvu dle §563 obč. zák. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že Nejvyšší soud (a před ním i soudy prvního a druhého stupně) své rozhodnutí o odmítnutí dovolání řádně odůvodnil, přičemž poukázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi i odůvodnil, proč jeho judikát sp. zn. 20 Cdo 3020/2005, na který stěžovatelka poukazovala, není na posuzovanou věc přiléhavý. Nejvyšší soud na tomto místě zdůraznil, že v citovaném rozhodnutí šlo v zásadě o to, zda výzva dle §563 obč. zák. musí být vždy učiněna samostatně, anebo postačí, je-li součástí kupř. procesního úkonu, resp. z něj s ohledem na okolnosti případu dostatečně vyplývá; tyto okolnosti ovšem dovolací soud v tehdy řešeném případě s ohledem na skutkový charakter takového zjištění neřešil, formálně vyšel pouze z konstatování odvolacího soudu, že takovou výzvu v úkonech účastníka řízení shledal. Jinými slovy, ani uvedený judikát nevyloučil nutnost realizace výzvy dle §563 obč. zák. V nynějším případě rovněž vyšel ze skutkového zjištění odvolacího soudu, byť opačného, tedy že úkon stěžovatelky ze dne 23. 4. 2002 výzvu k plnění neobsahuje.
Jakkoli se požadavky soudů na formální podobu výzvy jeví stěžovatelce tvrdé či formalistické, nejde o požadavky, které by se vymykaly výkladu právních norem do té míry, že by vyžadovaly kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ostatně Ústavní soud požadavek na učinění výzvy k zaplacení jako předpoklad pro splatnost pohledávky (a tím i její započitatelnost proti jiné, splatné pohledávce) již v minulosti jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2302/13 ze dne 15. 8. 2013, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Krom toho Ústavní soud judikaturu Nejvyššího soudu, na niž tento soud v nyní přezkoumávaném usnesení o odmítnutí stěžovatelčina dovolání poukázal na podporu svých závěrů, jmenovitě rozsudek ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 33 Odo 1642/2006, který předtím zmínila i stěžovatelka v dovolání, jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3009/12 ze dne 11. 10. 2012). Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní řešené věci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu