ECLI:CZ:US:2016:1.US.3377.16.1
sp. zn. I. ÚS 3377/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Herelové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 24/2013-392 z 30. 9. 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 24/2013-401 z 30. 9. 2015 a usnesení Nevyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 738/2016-415 z 27. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá i zásah do svého vlastnického práva, chráněného v čl. 11 Listiny.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 37 C 75/2007-249, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2012, č. j. 37 C 75/2007-252, uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobkyni částku 115 400 Kč s 13,5% úrokem od 20. 6. 2003 do zaplacení a částku 10 867,06 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 11 943,94 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 47 722 Kč (výrok III.).
3. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky jako žalované v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 10 867,06 Kč a co do 13,5% úroku z částky 115 400 Kč od 3. 6. 2003 do 8. 8. 2010 a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 115 400 Kč s 13,5% úrokem od 9. 8. 2010 do zaplacení (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 86 168,40 Kč (třetí výrok), a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 84 351,40 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto s tím, že argumentace stěžovatelky nevymezila dostatečně otázky, které by vedly k přípustnosti dovolání. Poté Nejvyšší soud vysvětlil, že závěry odvolacího soudu o tom, že neuzavření pojistné smlouvy nečiní smlouvu o úvěru neplatnou, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ani argumenty stěžovatelky k výrokům o náhradě nákladů řízení podle Nejvyššího soudu neobstojí, neboť nejsou dostatečně konkrétní.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, jimiž se již zabývaly i obecné soudy a poukazuje na to, že dovolací soud nedostál své povinnosti poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, jež je pro soudní moc jako celek výslovně vyjádřena v čl. 4 Ústavy ČR. Rovněž poukazuje na to, že ji obecné soudy dostatečně ani nevyzvaly, ani nepoučily, aby případně doplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. Postup dovolacího soudu, který se s jejími argumenty dostatečně nevypořádal, pak představuje podle stěžovatelky porušení jejího práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Ústavní soud v postupu a argumentaci obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive argumenty obsažené v ústavní stížnosti, nedosáhly hranice ústavnosti. Postup obecných soudů nebyl ani svévolný, ani nevybočil z ústavou stanovených limitů.
8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu