ECLI:CZ:US:2016:1.US.3397.15.1
sp. zn. I. ÚS 3397/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2015 č. j. 25 Co 278/2015-892 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. května 2015 č. j. 30 P 150/2012-865, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2015 ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů.
2. Stěžovatel má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a základní práva vyplývající zejména z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla změna úpravy péče a výživy otce nezletilých dětí - syna J. Š.(dále jen "nezletilý J."), nezletilé dcery L. Š., (dále jen "nezletilá L."), nezletilého syna V. Š., (dále jen "nezletilý V."), jejichž matkou je H. Š.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se svěřením nezletilých do výchovy matky, ačkoliv nebyl žádný důvod, proč by nemohly být svěřeny do střídavé péče obou rodičů s asymetrickým podílem péče (např. 5:9). Stěžovatel podrobně polemizuje s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto, nepovažuje za zásadní důvod neslučitelnost výchovných přístupů rodičů a doporučení soudního znalce. Dále stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatele a nezletilých dětí, zejména základní právo stěžovatele na rodinný život a právo na péči o děti a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo dítěte na to, aby jeho zájem byl hlediskem předním; právo dítěte být slyšeno ve věci, která se ho týká (rozpor s §100 odst. 3 o. s. ř.). Uvedl, že nic nebránilo obecným soudům stanovit úpravu v právní formě střídavou péčí, což stěžovatel navrhoval v alternativním petitu - případně přímo v rozsudku stanovit přechodné období asymetrického poměru péče před účinností rovnoměrné střídavé péče.
4. Dle názoru stěžovatele odvolací soud při svém rozhodování postupoval formálně, rozhodl o odvolání, aniž by řádně provedl dokazování a vzal v úvahu podstatnou změnu poměrů. Stěžovatel spatřuje v jeho postupu prvek zvůle a libovůle, neboť měl dokazování v zájmu nezletilých dětí doplnit, zjistit jejich názor (vzal v úvahu přání vyjádřené při rozhovoru s opatrovníkem), proto rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Poukázal jen na to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele, ignoroval návrhy na provedení důkazů. Dále se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu, kterou stěžovatel argumentoval, a jen konstatoval, že každý případ je jiný, aniž by předložil konkurující právní úvahu.
5. Stěžovatel proto uzavírá, že uvedený postup obecných soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, má v jeho případě "za následek nepopíratelný zásah do základních práv a svobod rodiče a dětí", proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými rozhodnutími, spisem Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 P 150/2012, z toho stručně řečeno vyplynuly dále uvedené skutečnosti:
7. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. června 2012 (25 Co 275/2012-490) byly děti ve věku 8, 6 a 2 roky svěřeny do péče matky, žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013 (24 Co 26/2013-720) byl upraven styk s nezletilými dětmi na styk o víkendu l x za 14 dní.
8. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. května 2015 (30 P 150/2012-865) soud zamítl návrh otce na změnu výkonu péče o nezletilé děti J., L., a V., žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení. Krajský soud v Hradci Králové dne 1. 10. 2015 rozsudek okresního soudu potvrdil (25 Co 278/2015-892), žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilými dětmi, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí obecných soudů, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
12. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
13. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilých, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilými, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.
15. Na zákonné úrovni požadavku svěření dětí do střídavé péče odpovídá právní úprava obsažená v ustanovení §907 občanského zákoníku. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatele, že obecné soudy v nyní projednávaném případě svévolně či nesprávně aplikovaly podústavní právo, zejména pak příslušná ustanovení občanského zákoníku, která měla "za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod dětí a rodiče." Naopak z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru o nevhodnosti střídané péče vyslovil, že nejsou splněny podmínky stanovené ustanovením §907 odst. 1 občanského zákoníku. Poukázal na to, že pokud se stěžovatel s matkou na střídavé péči dohodne, pak nic nebrání tomu, aby ji děti přijaly jako běžnou formu výchovy. Rodiče se musí sami přičinit o vytvoření ideálních podmínek pro funkční střídavou péči tím, že budou schopni a ochotni spolu komunikovat. Střídavá péče za situace, kdy se rodiče neshodnou na zásadních a základních otázkách výchovy, není pro děti přínosná a v jejich zájmu. Je třeba klást důraz na stabilitu výchovného prostředí. Není důvod k tomu, aby byly vytrženy z péče, v níž dobře prospívají jen kvůli tomu, že si otec vylepšil své bytové poměry a nezletilý V. povyrostl. Důležitým, ne-li nejdůležitějším argumentem pro zamítnutí návrhu je přání dětí, které si střídavou výchovu nepřejí. Soud prvního stupně i odvolací soud nevyhověly návrhu otce, aby děti byly vyslechnuty nebo aby s nimi byl proveden opakovaný pohovor. V odůvodnění rozsudku ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl soud prvního stupně (str. 8), že takový postup by vedl k nepřiměřenému zatěžování nezletilých dětí problémy rodičů.
16. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud zohlednil především zájmy a potřeby nezletilých, nicméně přihlédl i k zájmům a potřebám stěžovatele i matky, což se odrazilo i ve vymezení konkrétních podmínek, za nichž má být tento styk realizován. Námitku stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilých i rozsahu styku stěžovatele s nimi reflektovaly doporučení opatrovníka a závěry vyplývající ze znaleckého posudku PhDr. Karla Noska (č. l. 234-254), neshledal Ústavní soud důvodnou. Je třeba vycházet tedy ze závěrů znaleckého posudku, v němž znalec uzavírá, že výchovné přístupy rodičů jsou stěží kombinovatelné. Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních názorů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)].
17. Taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně návrhu opatrovníka a předmětného znaleckého posudku, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilých a na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry jejich identity, stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jejich rodinných vazeb. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
18. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě styku otce s nezletilými dětmi nevzaly v úvahu zájmy nezletilých, snahu stěžovatele o zachování a prohloubení rodinných vazeb a naopak zcela upřednostnily zájmy matky nezletilých, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dětí (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilých.
19. Svými závěry o potřebě styku otce s nezletilými tak obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují výše předestřená ústavněprávní kritéria (zejména pak míru zachování identity dětí a jejich rodinných vazeb) a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovými osobami nebude bránit" [srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014 (N 165/74 SbNU 423) a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
20. Ústavní soud uzavírá, že bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilých došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilé podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucímu prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilými dětmi svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala jejich matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilých) zamezit prohloubení těchto rodičovských vazeb. Naopak, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilých dětí, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jejich výchovy a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé děti a realizace rodičovského styku s nimi stávaly jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilým, nikoliv jejich cílem.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu