ECLI:CZ:US:2016:1.US.3406.16.1
sp. zn. I. ÚS 3406/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti KRPA INVESTMENT, a. s., se sídlem Plzni, Zahradní 173/2, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Šnajdrem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 307/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 58/2015-68 ze dne 21. července 2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 97/2013-72 ze dne 30. prosince 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Magistrátu města Plzně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve správním řízení bylo určeno, že blíže vymezený pozemek stěžovatelky je veřejně přístupnou účelovou komunikací, a to přibližně od roku 1967. Žalobu stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí orgánu druhého stupně krajský soud zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud taktéž zamítl. Posouzení správních soudů spočívalo v tom, že pozemek byl v rozhodné době ve vlastnictví státního podniku, který dal souhlas k jeho užití jako účelové komunikace (mimo jiné i pro uživatele garáží vybudovaných na pozemku). I kdyby však tento souhlas neměl být dostatečný, po roce 1989 byl pozemek ve vlastnictví řady soukromých vlastníků, kteří užívání pozemku jako účelové komunikace nebránili po více než deset let. Z toho lze usoudit, že jejich konkludentní souhlas byl dán. Právní předchůdce stěžovatelky pozemek nabyl až v roce 2005 a dříve udělený souhlas zvrátit sám nemůže. Veřejná přístupnost komunikace plyne z toho, že předchozí vlastníci nikomu nebránili v přístupu na pozemek a vstupující osoby nekontrolovali (např. podle toho, zda se jedná o uživatele garáží, či třetí osoby). Pro případ, že by veřejné užívání komunikace stěžovatelku nepřiměřeně omezovalo, může podle zákona o veřejných komunikacích požádat o jeho omezení.
2. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že bylo nesprávně posouzeno věnování pozemku k veřejnému užívání. Již státní podnik nechal pozemek oplotit, takže přístup chtěl umožnit pouze uživatelům garáží (svým zaměstnancům). Souhlas tedy již na počátku nebyl dán. Nadto jde o pozemek, který náleží k velkému výrobnímu areálu, žádný z vlastníků nemohl mít zájem na vstupu široké veřejnosti na pozemek. Stěžovatelka navíc pozemek získala z konkursní podstaty, nemohla si tedy vybrat, jaké pozemky chce nabýt. Svůj nesouhlas s užíváním vyjádřila ihned po koupi, takže souhlas předchozích vlastníků (o kterém jsou důvodné pochybnosti) na ni nemohl přejít. Závěr o existenci účelové komunikace je vůči stěžovatelce extrémně nespravedlivý, neboť areál garáží udržuje na své náklady a přesto nemůže stanovit rozsah a způsob jeho užívání. Správní orgán měl alespoň stanovit, kdo bude hradit náklady na opravy. Za omezení vlastnických práv stěžovatelka nedostala žádnou náhradu.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Ústavně konformní nucené omezení vlastnického práva je možné mimo jiné pouze za náhradu. Nepředpokládá-li zákon poskytnutí náhrady, lze omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka (nejedná se pak o nucené omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Uvedené platí i pro tzv. veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, v jejichž případě vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj veřejný přístup bez zákonem předvídané náhrady. Omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka, není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími [nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9)].
5. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívalo v odlišném náhledu na to, zda se ve věci jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. V zásadě opakovala argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila ve správním řízení a řízení před správními soudy. Ústavní soud však není dalším článkem soustavy správních soudů a nepřísluší mu hodnotit jejich závěry v rovině prosté zákonnosti. Oba správní soudy v projednávané věci vyšly z hledisek vymezených v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 a jejich právní závěry jsou ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci přiléhavé.
6. Dovolávala-li se stěžovatelka existence pochybností o souhlasu jejích právních předchůdců s veřejným užíváním pozemku, lze ji odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ta dostatečně vysvětlují, že pochybnosti o konkludentním souhlasu nejsou dány nejméně po roce 1989. Stejně tak soudy dostatečně vyložily, proč byla komunikace užívána veřejností, nikoliv omezeným okruhem osob. Stěžovatelka také zdůrazňovala, že jí veřejné užívání komunikace způsobuje nedůvodnou zátěž. V tom však stěžovatelka pomíjí, že ji Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytného odůvodnění odkázal na zákonnou možnost, jak upravit nebo omezit veřejný přístup na spornou komunikaci. Proč tato možnost nedostačuje k ochraně jejích práv, stěžovatelka nijak nevysvětlila.
7. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu