ECLI:CZ:US:2016:1.US.3431.16.1
sp. zn. I. ÚS 3431/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WETAG INVEST, a.s., sídlem Hlinky 135/68, Brno, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2016 č. j. KSOS 37 INS 19481/2016-A11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je věřitelkou společnosti Vítkovice Envi, a. s. (dále jen "dlužník"), s níž je na základě jejího dlužnického návrhu ode dne 22. 8. 2016 vedeno insolvenční řízení, v němž bylo vydáno stěžovatelkou napadené usnesení.
3. Dlužník v návrhu na zahájení insolvenčního řízení navrhl řešení svého úpadku reorganizací a využil institutu tzv. předjednané reorganizace, kdy současně na základě §148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") předložil reorganizační plán, o němž tvrdil, že je přijatý většinami svých zajištěných a nezajištěných věřitelů, tedy, že naplnil zákonné požadavky pro takový postup.
4. Napadeným usnesením následně Krajský soud v Ostravě mj. zjistil úpadek dlužníka (výrok I. napadeného usnesení), ustanovil insolvenčního správce (výrok II.), ustanovil odděleného insolvenčního správce (výrok III.) a povolil řešení úpadku reorganizací (výrok IV.). Stěžovatelka nyní svou stížnosti brojí proti výrokům II., III. a IV.
5. Výrokem XI. napadeného usnesení byla stěžovatelka ustanovena jedním ze členů prozatímního věřitelského výboru.
6. Ve věci bylo dne 13. 9. 2016 stěžovatelkou proti tomuto usnesení ve výrocích II. až IV. podáno odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, o kterém nebylo doposud rozhodnuto.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu se zákonnými požadavky kladenými na možnost spojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o jeho řešení formou reorganizace podle §148 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť mělo dojít k přijetí reorganizačního plánu nedostatečnou části zajištěných věřitelů. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy nebylo umožněno hlasovat jinému věřiteli dlužníka (Komerční banka, a. s.), který je údajně největším dlužníkovým zajištěným věřitelem. Soud následně reorganizaci dlužníka povolil, čímž mělo být zasaženo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, neboť soud dle ní porušil zásadu vázanosti zákonem, extrémně vybočil z mezí ústavnosti a svůj postup v odůvodnění napadeného usnesení nijak nevysvětlil.
8. Tím, že byla stěžovatelka zbavena hlasovacích práv spojených s pohledávkou, která by jinak mohla spolu s dalšími věřiteli vykonávat při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka, došlo dle jejího názoru také k zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, a to navzdory odvolání, které stěžovatelka podala k Vrchnímu soudu. Ústavní stížností stěžovatelka totiž brojí primárně proti výroku IV. napadeného usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, o čemž byla stěžovatelka v napadeném usnesení i řádně poučena. Ve svém odvolání, směřujícímu proti výrokům II. a III., sice brojí i proti výroku IV., ale z toho důvodu, že výroky II. a III. jsou funkčně a svým smyslem na tento výrok navázány a bez existence výroku IV. by je nebylo možno vydat.
10. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Subsidiární role Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu nemeritorních rozhodnutí vydaných v průběhu insolvenčního řízení vyplývá také z plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015 a navazujícího nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015, body 41-51).
12. Obě zásadní námitky stěžovatelky, tedy zda již bylo o reorganizačním plánu věřiteli s konečnou platností rozhodnuto či zda by se o jeho přijetí mělo závazně rozhodovat teprve na schůzi věřitelů, a otázku, zda Komerční bance, a. s., náleží hlasovací práva či nikoliv, jsou výkladem podústavního práva, jehož provedení ze strany krajského soudu podle Ústavního soudu nesplňuje výše uvedené požadavky, tedy není možné jej pokládat za zcela svévolný či extrémně nespravedlivý. Stěžovatelka sice správně poukazuje na pochybení krajského soudu spočívající v tom, že se soud nijak nevypořádal s námitkami týkajícími se hlasovacího práva Komerční banky, a. s., toto pochybení však podle názoru Ústavního soudu není natolik intenzivní, aby bylo samo o sobě způsobilé založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.
13. Stěžovatelka ve své rozsáhlé argumentaci také opakovaně poukazovala na domnělý zásah do základních práv jiného věřitele dlužníka, a to Komerční banky, a. s., tato však není v řízení před Ústavním soudem v pozici stěžovatelky. Ústavní soud tedy není povolán na tomto místě posuzovat, zda do jejích základních práv napadeným usnesením zasaženo bylo či nikoliv.
14. Ústavní soud podotýká a opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz nález sp. zn. IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 15/21 SbNU 107), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2926/13 ze dne 16. 12. 2013]. Aniž by Ústavní soud na tomto místě jakkoliv hodnotil postup stanovený soudem v napadeném usnesení, stěžovatelka má stále možnost jako přihlášená věřitelka hlasovat o přijetí reorganizačního plánu dlužníka na soudem svolané schůzi věřitelů a i nadále v řízení uplatňovat svá práva vážící se k přihlášeným pohledávkám. Tím spíše tak bude moci činit, pokud byla zároveň napadeným rozhodnutím ustanovena členem prozatímního věřitelského výboru. Teprve na základě tohoto hlasování věřitelů bude následně soud dle §348 insolvenčního zákona rozhodovat o schválení reorganizačního plánu dlužníka.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu