ECLI:CZ:US:2016:1.US.3433.16.1
sp. zn. I. ÚS 3433/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Aleše Čecha, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem kanceláře v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2016 sp. zn. 49 T 7/2015, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2016, č. j. 2 To 60/2016-11263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5, a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. a) trestního řádu a zamítl jeho žádost o propuštění na svobodu, nepřijal návrh na uložení dohledu probačního úředníka ani nabídku písemného slibu stěžovatele; nepřijal dále ani nabídku na převzetí záruky za další jeho chování předloženou šesti osobami. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do vazby byl vzat dne 15. 5. 2015 a 13. 10. 2015 byla na něj podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve formě organizované zločinecké skupiny podle §129 téhož zákona. Při rozhodování o dalším trvání vazby má podle stěžovatele být pečlivě posuzováno, zda je tento institut nezbytným nástrojem pro dosažení účelu, či zda je možno nahradit jej nástrojem jiným; poukázal přitom na doktrínu zesílených důvodů pro další ponechání ve vazbě. V jeho případě je důvodnost vazby podle soudu (nesprávně) dána vysoce škodlivou činností, která měla být konspirativně páchána složitým propojením mnoha fyzických a právnických osob, s ohrožením trestní sazbou v rozsahu 9 -13 let odnětí svobody pro stěžovatele, přičemž způsobená škoda má přesahovat částku 100 000 000 Kč. Důvody vazby jsou však pouze obecné. Zohledňuje se stěžovatelovo studium v zahraničí, které však probíhalo zhruba před dvaceti lety, a jeho skvělá znalost anglického a německého jazyka. Tvrdí, že byl pouhým zaměstnancem obchodní společnosti INREX, žádné kontakty s uprchlým spoluobžalovaným nemá, žádným zahraničním účtem nedisponuje. Jedná se o opakování obecných ničím nepodložených obav z možného útěku. Paušálně obecné soudy odmítají i všechny navrhované náhrady za vazbu. Zcela se navíc opomněly vypořádat se zárukou Ing. Vratislava Čecha. Jako nepřípustnou hodnotí i úvahu obecných soudů, podle níž jeho nezpochybněné fungující rodinné zázemí a renomé ve společnosti nezabránily v zapojení do struktur páchající trestnou činnost.
4. Stěžovatel, dosud bezúhonný, má podle svého tvrzení silné vazby k rodině i ke svému rodišti, což vylučuje náhlé změny. Od jeho vzetí do vazby se důkazní situace nevyvinula tak, že by bylo výrazně prohloubeno podezření ze spáchání činu, který je mu kladen za vinu. Proto má za to, že by měl být z vazby propuštěn na svobodu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
10. V této fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu).
11. K této otázce obecné soudy zkráceně řečeno uvedly, že důkazy dosud shromážděné rozkrývají vysoce sofistikovanou přeshraniční trestnou činnost vedenou konspirativním způsobem spočívající v tzv. karuselových podvodech, při nichž je nutná přesná koordinace činností jednotlivých obviněných, v níž stěžovatel zřejmě působil jako jedna z hlavních postav. Podle výpovědí několika svědků se postavení stěžovatele ve společnosti INREX dala přirovnat k pozici vedoucího, neboť jednatel, nyní obžalovaný, René Fisher-Bernard se v ní téměř nezdržoval. Obhajoba stěžovatele, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti, těmto zjištěním neodpovídá.
12. Podle §67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
13. Ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli, zda se v ní ponechává či z ní propouští) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
14. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
15. Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení zde byly překročeny.
16. Podle závěrů obecných soudů stěžovateli s ohledem na rozsah, závažnost a společenskou škodlivost jednání, z něhož je obžalován, hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci sazby 9 až 13 let. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3).
17. Nelze přitom přisvědčit úvaze stěžovatele, že hrozba vysokým trestem je v posuzované věci jediný argument pro naplnění důvodů útěkové vazby. Soudy poukázaly i na to, že dosud zjištěná škoda zřejmě přesahuje částku 100 mil. Kč, které měly být přesměrovány do zahraničí a dosud se je nepodařilo zajistit. Lze se tedy domnívat, že značný objem finančních prostředků by bylo možné využít k financování pobytu mimo území České republiky. Obžalovaný René Fisher-Bernard, který měl patřit mezi organizátory trestné činnosti, je stíhán jako uprchlý. Obecné soudy zohlednily i skutečnost, že stěžovatel má fungující rodinné zázemí a délku dosavadního omezení jeho osobní svobody s ohledem na doktrínu zesílených důvodů, podmínky pro jeho propuštění na svobodu však neshledaly. Zohlednily přitom vedle shora zjištěných skutečností i věk, perfektní jazykové vybavení, postavení ve společnosti a schopnosti stěžovatele. Soud prvého stupně k tomu znovu dodal, že nabízené instituty nahrazující vazbu se v naznačených souvislostech jeví jako nedostatečné. Poukázal však opakovaně na možnost navrhnout odpovídající peněžitou záruku.
18. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele týkající se nerozhodnutí o údajné záruce Ing. Vratislava Čecha, která by mohla nahradit vazbu stěžovatele podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Namítané nerozhodnutí o této záruce by bylo možné považovat za jisté pochybení. Vzhledem k okolnostem případu, kdy soud nepřijal záruky ani dalších šesti osob, obecné soudy podmínky pro nahrazení vazby mírnějším institutem neshledaly - krajský soud tento závěr ostatně vyjádřil obecně s poukazem na případnou možnost navrhnout odpovídající peněžitou záruku - Ústavní soud uzavírá, že v popsaném postupu neshledal v tomto konkrétním případě reálný zásah do stěžovatelových základních práv a svobod takové intenzity, že by jej bylo možno hodnotit v měřítcích důvodnosti, a nikoli z hlediska opodstatněnosti. Jedná se toliko o formální zásah, nikoli o zásah v materiálním smyslu, který by se negativně projevil v osobní sféře stěžovatele [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
19. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu