ECLI:CZ:US:2016:1.US.3547.16.1
sp. zn. I. ÚS 3547/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., státní příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2016 sp. zn. 9 To 283/2016, sdělení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. srpna 2016 sp. zn. 1 T 65/2016 a trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. června 2016 sp. zn. 1 T 65/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním adresovaným Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud konstatoval zásah do jeho základních práv a svobod v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a sdělením obvodního soudu. Dále se domáhá zrušení příslušných soudních rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení zásady uvedené v ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tj. že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, ve spojení s vázaností soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky, jak plyne z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá tedy zásah do práva na tlumočníka, porušení presumpce neviny a zásah do práva na obhajobu. Stěžovatel rovněž namítá zásah do práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a dalších zaslaných dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovateli bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 1. 2. 2016 č. j. KRPA-38521/ČJ-2016-000020 uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku a lhůta k vycestování byla stanovena do 1. 3. 2016. Dne 11. 6. 2016 byl stěžovatel na území České republiky zadržen policejní hlídkou. Téhož dne s ním bylo zahájeno trestní řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a byl vyslechnut. Dne 13. 6. 2016 proběhlo vazební zasedání, na kterém byl stěžovateli doručen ústavní stížností napadený trestní příkaz obvodního soudu, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a odsouzen k trestu vyhoštění v délce trvání čtyř let. Stěžovatel byl současně usnesením obvodního soudu vzat do vyhošťovací vazby. Během vazebního zasedání se stěžovatel vzdal práva na odpor proti trestnímu příkazu, podal stížnost proti usnesení o vzetí do vazby a požádal o vyrozumění určené osoby. V ústavní stížnosti uvádí, že k tomuto vyrozumění nedošlo. Následně právní zástupce stěžovatele odůvodnil stížnost proti vzetí do vazby a proti trestnímu příkazu podal odpor.
Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost proti vzetí do vazby zamítl s tím, že se stěžovatel stále zdržoval na území České republiky, vyhoštění navzdory. Své počínání navíc odůvodňoval návštěvou příbuzných, a proto dle soudu hrozila důvodná obava, že trest vyhoštění nebude ani nyní respektovat. O podaném odporu byl obhájce stěžovatele vyrozuměn ústavní stížností napadeným sdělením v tom smyslu, že nebyl oprávněn jej podat, neboť se stěžovatel práva na odpor vzdal, a to i za osoby oprávněné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá především zásah do práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že na vazebním zasedání nebyl poučen o možnosti používat mateřský jazyk, resp. o právu na tlumočníka. Tuto námitku stěžovatel vznesl již ve stížnosti proti rozhodnutí o uvalení vyhošťovací vazby, avšak městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že při výslechu konaném dne 11. 6. 2016 stěžovatel prohlásil, že rozumí a tlumočníka nepožaduje. Stěžovatel je však přesvědčen, že byl zkrácen na svých procesních právech, neboť v rozporu s ustanovením §2 odst. 13 trestního řádu při vazebním zasedání o právu na tlumočníka poučen nebyl. V tomto směru se stěžovatel odvolává na odlišné stanovisko soudců Ústavního soudu Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487). Stěžovatel uvádí, že nebyl schopen pojmout informace sdělené na vazebním zasedání a nemohl tak porozumět všem souvislostem a skutečnostem tam projednávaným. Z neporozumění také pramení jeho vzdání se práva na odpor, neboť nemohl nijak porozumět důsledkům svého jednání. Stěžovatel dále uvádí, že se městský soud nijak nevypořádal s námitkou nedostatečného prokázání existence obavy, že by se skrýval nebo mařil výkon trestu.
Než Ústavní soud věcně přezkoumá ústavní stížností napadaná rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Mimo jiné také zjišťuje, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Zákon o Ústavním soudu dále vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a vyrozumění z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Dominujícím stížnostním důvodem je pro stěžovatele porušení práva na tlumočníka, od něhož odvíjí další pochybení obecných soudů. Ústavní soud však nesdílí jeho chápání tohoto práva. Požadavek, aby stěžovatel zcela porozuměl sdělením, která vzejdou z řízení, není trestním řádem, Listinou ani Úmluvou stanoven (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2551/14 ze dne 19. 11. 2014). Ze stížnosti nijak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl schopen posoudit jejich význam, smysl a důsledky. Rovněž z ní nevyplývá, že by stěžovatel prohlásil, že neovládá jednací jazyk, jak předpokládá ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny, případně ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu. Tytéž právní závěry plynou i ze stěžovatelem citovaného odlišného stanoviska ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05. I v něm se hovoří o situaci, kdy tzv. fair proces je porušen, pokud stěžovatel prohlásí, že neovládá český jazyk, případně je zjevné, že jej neovládá. Tak tomu ovšem v tomto případě nebylo. Smyslem úpravy práva na tlumočníka a jeho zákonné konkretizace je, aby účastník řízení neovládající jednací jazyk nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány veřejné moci v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 59/05 ze dne 18. 5. 2005), a který mu poskytuje dostatečné nástroje pro uplatnění práva na obhajobu. Tento závěr je rovněž zcela v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, neboť stěžovatel byl schopen uplatnit svůj pohled na projednávané události a s orgány veřejné moci komunikovat (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 11. 1989 č. stížnosti 9783/82, §74).
Pokud stěžovatel namítá nedostatečné prokázání existence dostatečné obavy pro uvalení vyhošťovací vazby, nemůže mu Ústavní soud přisvědčit ani v tomto případě. Jak obvodní soud, tak městský soud krom obavy z opakovaného porušení vyhoštění, zmínili také vazby stěžovatele na zdejší prostředí vzhledem ke zde žijícím příbuzným. Ústavní soud připomíná, že v takových případech je oprávněn zasáhnout pouze v případě excesu, ke kterému však nyní nedošlo. Opačný postup by představoval nepřípustný zásah do pravomoci obecných soudů.
Část ústavní stížnosti směřující proti sdělení obvodního soudu a proti usnesení městského soudu o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vyhošťovací vazby proto Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost dále směřovala proti trestnímu příkazu vydanému obvodním soudem. Jak Ústavní soud uvedl již výše, neshledal, že by v tomto případě došlo k porušení práva stěžovatele na tlumočníka. Proto Ústavní soud rovněž neshledal jakékoli vady ve stěžovatelově vzdání se práva na odpor, ani jakékoli jiné nedostatky, které by vylučovaly právem předvídané následky tohoto úkonu. Vzhledem k této skutečnosti proto nelze než dospět k závěru, že stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť se jich právně relevantním způsobem zřekl. V této části proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu