ECLI:CZ:US:2016:1.US.3555.15.1
sp. zn. I. ÚS 3555/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství vodních cest ČR, se sídlem v Praze, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 73/2015-40 ze dne 30. září 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve správním řízení před Krajským úřadem Pardubického kraje a Ministerstvem životního prostředí byla stěžovateli udělena výjimka z ochrany blíže určených zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a zároveň mu byla uložena kompenzační opatření a další podmínky v souvislosti se stavbou označenou jako Nový plavební stupeň Přelouč.
2. Žalobu pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o udělení uvedené výjimky zamítl Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti téhož spolku rozhodnutí městského soudu zrušil a spolu s ním zrušil také rozhodnutí ministerstva, kterému věc vrátil k dalšímu řízení v mezích svého závazného právního názoru.
3. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva ochranu vlastnictví, práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce zaručených čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil rozsah aktivní žalobní legitimace pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, změnu v dosavadní rozhodovací praxi, možnost zkoumat jiné varianty trasy (v rozporu s dříve vyjádřenými názory téhož soudu) a potřebu dostatečně vymezit kompenzační opatření. Tím soud zprostředkovaně zasáhl též do práva stěžovatele vlastnit majetek, neboť je stěžovatel omezen v nakládání se svěřeným majetkem a dochází ke znehodnocení investic vynaložených na splavnění Labe.
4. K procesním otázkám v řízení před Ústavním soudem stěžovatel uvedl, že ve věci nerozhodoval ve vrchnostenském postavení a podle předchozí rozhodovací činnosti Ústavního soudu (i ve věci stěžovatele) mu tak náleží ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se může dovolávat.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti.
6. Návrh stěžovatele je třeba posoudit v prvé řadě z hlediska splnění procesních podmínek v řízení o ústavní stížnosti. Zejména je třeba vyjasnit, do jaké míry se může stěžovatel jako organizační složka státu v řízení před Ústavním soudem domáhat ochrany ústavně zaručených práv proti Nejvyššímu správnímu soudu. V konečném důsledku jsou totiž v projednávané věci dva z údů státu ve při o to, zda je jeden z nich třeba chránit před uplatňováním práv ze strany osoby soukromého práva. V tomto ohledu stěžovatel případně odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 3143/13 ze dne 23. 3. 2015, podle něhož není způsobilost státu být nositelem ústavně zaručených práv samozřejmá, a to ani v případě, že v procesně odlišných věcech byla ústavní stížnost státu (kvazi)věcně projednána. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je totiž nepřípustná již z toho důvodu, že směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
7. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
8. Ústavní soud je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
9. Tento obecný závěr se uplatní i ve věcech spadajících do pravomoci správních soudů. Je pravda, že právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v napadeném rozsudku stěžovatel nejspíše nebude moci v dalším řízení zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru soudu pro správní orgány [§110 odst. 2 písm. a) ve spoj. s §78 odst. 5 soudního řádu správního] a předmětu případného dalšího řízení před správními soudy, které by mohlo být zahájeno po vydání nového správního rozhodnutí. V tomto řízení se totiž městský soud může zásadně zabývat toliko posouzením toho, zda žalovaný správní orgán závazný názor soudu respektoval či nikoliv (srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 57/99-36 ze dne 24. 11. 2000, publ. pod č. 861/2001 SJS, či rozsudek NSS č. j. 2 Ads 16/2003-56 ze dne 18. 6. 2004, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS).
10. V dalším řízení před správními orgány a soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl městský či krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Bez změny těchto "vnějších okolností" ostatně nemůže svůj názor v téže věci změnit ani Nejvyšší správní soud (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
11. Stěžovatel se může bránit ústavní stížností zejména proti konečnému rozhodnutí v projednávané věci. Samotné kasační rozhodnutí se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva [srov. odst. 28-30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675), a také odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
12. Lze tak uzavřít, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek městského soudu i rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel může svá práva bránit v tomto řízení, a bude-li třeba (a možné), rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které mu zákon poskytuje. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je žalované Ministerstvo životního prostředí vázáno názorem Nejvyššího správního soudu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj