ECLI:CZ:US:2016:1.US.3582.16.1
sp. zn. I. ÚS 3582/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Sylvy Baldi Sedlákové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 243 EC 155/2011 ze dne 1. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí přijato.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že jím Městský soud v Brně rozhodl o vyloučení stěžovatelkou vzneseného protinávrhu k samostatnému projednání. Ústavní soud však v těchto případech judikuje, že jde o rozhodnutí o vedení řízení, jehož vydání závisí na úvaze obecného soudu a které nemusí být odůvodněno, přičemž odvolání proti němu není přípustné, a které - za daných okolností - není s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení [srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 729/06 ze dne 20. 3. 2007 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka sama teprve předjímá možné porušení jejích práv následkem údajných budoucích průtahů řízení a zhoršení jejího postavení, což však rozhodně nelze pokládat za automatický, resp. nevyhnutelný důsledek vydání napadeného soudního rozhodnutí. Vydáním takového usnesení o vyloučení části návrhu nebo protinávrhu k samostatnému projednání řízení jako celek nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici další prostředky podle občanského soudního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, může se obrátit na Ústavní soud.
Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj