ECLI:CZ:US:2016:1.US.3588.16.1
sp. zn. I. ÚS 3588/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bc. Michala Höschla, zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 742/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 273/2016-259 ze dne 24. srpna 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 392/2015-239 ze dne 27. října 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Hany Kosové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit jí částku 1 500 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 10 C 439/2010-222 ze dne 8. 6. 2015 žalobu zamítl. Vedlejší účastnici zároveň uložil povinnost zaplatit stěžovateli 238 714 Kč na náhradě nákladů řízení. K odvolání vedlejší účastnice městský soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení na 168 008,50 Kč a ve zbytku rozhodnutí obvodního soud potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že ne všechny úkony právní služby na straně advokátky stěžovatele lze považovat za důvodně vynaložené náklady (s ohledem na předmět a složitost věci). Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Nelze podle něj považovat za účelný každý provedený úkon, naopak je hodnocení účelnosti ze strany soudu podmínkou pro přiznání náhrady za takové úkony. Hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů ze strany městského soudu shledal dovolací soud dostatečným.
2. Proti rozhodnutím městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na právní pomoc. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za šest úkonů právní služby (pět porad a písemné podání), přestože byly nezbytné pro reakci na vývoj řízení. Rozsáhlé dokazování a účelově protahované dokazování přitom nemuselo být ve věci vůbec provedeno, pokud by byl již na počátku proveden písmoznalecký posudek, jak stěžovatel navrhoval. Městský soud dostatečně neodůvodnil, proč byla právní pomoc ze strany advokáta neúčelná. Advokát je přitom povinen využít všech zákonných prostředků k ochraně zájmů klienta.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. K věcnému posouzení ústavní stížnosti proti rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení Ústavní soud přistupuje výjimečně. Mohlo by to tak být například v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
5. Náhradu nákladů je možné přiznat pouze, pokud byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Na posouzení účelnosti nákladů právního zastoupení nelze rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 6/64 SbNU 61)].
6. Pro přiznání náhrady nákladů tedy nepostačuje konstatování, že advokát je povinen činit vše, co v zájmu klienta považuje za potřebné. Stěžovatel nijak blíže nevysvětlil, proč šest neuznaných úkonů právní služby lze považovat za náklady účelné s ohledem na povahu a průběh sporu. Z ústavní stížnosti plyne, že mělo jít o důvodnou reakci na průběh řízení, které mělo být vedlejší účastnicí účelově zdržováno četnými návrhy důkazů (a prodlužováno též nevhodným vedením řízení ze strany soudu). Tím však stěžovatel předložil pouze opačný náhled na věc, než který zaujal odvolací soud. Ten úkony s ohledem na předmět sporu a míru složitosti naopak považoval za neúčelné. Jak soud, tak i stěžovatel zastávají rozumně hajitelné náhledy na věc, úkolem Ústavního soudu však není řešit spory o možný výklad podústavního práva. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena kvalifikovanou vadou, která by mohla mít dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele. K námitce, že není přezkoumatelné, které písemné vyjádření soud považoval za účelně vynaložené, lze stěžovatele odkázat na čtvrtou stranu rozhodnutí městského soudu ("vyjádření ze dne 14. 1. 2013").
7. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu