ECLI:CZ:US:2016:1.US.3600.16.1
sp. zn. I. ÚS 3600/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Venduly Tomanové, zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou, se sídlem Pohořelec 26/110, 118 00 Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 70 EC 3407/2009-261, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. 62 Co 266/2015-303 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1032/2016-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá i zásah do svého vlastnického práva, chráněného v čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž tento soud uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci částku 627.083,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení. Žalobci byla soudy přiznána tato částka z důvodu, že stěžovatelka neuhradila část kupní ceny z prodeje spoluvlastnického podílu k nemovitostem, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2006, jíž účastníci sjednali zaplacení kupní ceny ve splátkách. Tato žalobcova pohledávka - dle závěru odvolacího soudu - nezanikla ani započtením jiné peněžité pohledávky (§580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatelkou k započtení uplatněná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení (peněžitou náhradu za užívání nemovitostí žalobcem za vymezenou dobu) nevznikla, v situaci, kdy součástí smluvního ujednání účastníků byla též dohoda o dočasném užívání nemovitostí žalobcem, jež nebylo sjednáno jako úplatné a které proto odvolací soud kvalifikoval jako výpůjčku podle §659 a násl. občanského zákoníku. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl a poukázal na to, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že právním důvodem k užívání věci ve vlastnictví jiného může být nejenom nájemní smlouva (§663 a násl. občanského zákoníku), ale i smlouva o výpůjčce jako smlouva bezúplatná (§659 a násl. občanského zákoníku), jejímž předmětem může být i nemovitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002. sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněný pod ě. 55/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž aproboval závěr městského soudu, že došlo mezi účastníky k dohodě, že žalovaný může do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí převáděnou nemovitost užívat, aniž by za to stěžovatelce náležela nějaká finanční náhrada.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, jimiž se již zabývaly obecné soudy, a poukazuje na to, že na základě žaloby žalobce proti ní po provedení důkladného důkazního řízení původně byl v téže věci vynesen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 5. 12. 2011 pod č. j. 70 EC 3407/2009-133 rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná a žalobce byl stanoven povinným uhradit stěžovatelce náklady řízení. Stěžovatelka nesouhlasí s následnými závěry obecných soudů o existenci smlouvy o výpůjčce. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobce se svou rodinou neměl žádný právní důvod, aby předmětné nemovitosti bezplatně užíval bez výslovné dohody s ní, která ač vlastnice, tak neměla možnost užívání nemovitostí. Stěžovatelka měla nemovitosti užívat od května 2007, přičemž však žalobce je užíval až do konce ledna 2009. Vlastnictví žalované k nemovitostem bylo zapsáno dne 20. 3. 2007, a to zpětně ke dni 17. 10. 2006. Stěžovatelka je tudíž přesvědčena, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání souboru jejích nemovitostí žalobcem a jeho rodinou a tedy započtení proti pohledávce žalobce v tomto případě nesporně existuje a je zcela po právu. Pokud soudy rozhodly opačně, pak tím zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, není oprávněn zasahovat do interpretace skutkových závěrů či podústavního práva, byť by třeba i měl na řešení věci odlišný názor než obecné soudy. Ústavní soud však v postupu a argumentaci obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive argumenty obsažené v ústavní stížnosti, nedosáhly hranice ústavnosti. Postup obecných soudů nebyl ani svévolný, ani nevybočil z ústavou stanovených limitů.
7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu