ECLI:CZ:US:2016:1.US.3608.15.1
sp. zn. I. ÚS 3608/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Vítězslava Kerleho, zastoupeného JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem Synkovská 6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 23 Cdo 2337/2015-223, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 29 Co 493/2014-183, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2014, č. j. 13 C 56/2012-165 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 10. 12. 2015 doručena ústavní stížnost na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žádost stěžovatele, coby žalovaného, o osvobození od soudních poplatků.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze, bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., jímž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, potvrzeno.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že již napadené usnesení obvodního soudu není dostatečně a srozumitelně odůvodněno, přičemž tento nedostatek není možné zhojit v odvolacím řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, v napadeném usnesení pouze opakuje závěry soudu I. stupně, přičemž jeho odůvodnění je založeno na radě spekulativních úvah o majetkových poměrech stěžovatele, aniž by tyto byly podloženy jakýmikoliv relevantními důkazy. Napadené usnesení městského soudu proto porušuje právo stěžovatele na spravedlivý soudní proces a na soudní ochranu jeho práv a ve svém důsledku jeho právo na ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel se s jeho závěry neztotožňuje a považuje odmítnutí dovolání za čistě formální tak, aby se Nejvyšší soud nemusel věcí zabývat a učinit rozhodnutí ve věci samé, čímž podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 56/2012, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci již uplatněnou v odvolání a v dovolání. Předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení, u nichž má stěžovatel za to, že jsou nesprávné. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Obecně lze opakovaně uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 ze dne 10. 1. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3769/12 ze dne 18. 11. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2430/14 ze dne 22. 10. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015, a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Dle §138 občanského soudního řádu může předseda senátu na návrh účastníkovi zčásti přiznat osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z doložených prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele zjistil, že stěžovatel žije ve společné domácnosti se svojí manželkou, na které není finančně závislý a jeho manželka není finančně závislá na něm. Stěžovatel pobírá starobní důchod ve výši 14.453,- Kč měsíčně, je zaměstnán a jeho měsíční příjem činí 8.500,- Kč. Stěžovatel vlastní ve společném jmění manželů šest bytových jednotek v k. ú. Dejvice a je spoluvlastníkem pozemku a budovy rovněž v k. ú. Dejvice. Stěžovatel uvedl, že má hypotéku ve výši 216.171,- Kč. Po zvážení uvedeného a s přihlédnutím k tomu, že soudní poplatek za odvolání činí 3000,- Kč, dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel má dostatečný majetek a příjmy, aby mohl nést náklady tohoto řízení v plném rozsahu.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se závěrem soudu I. stupně o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků plně souhlasí. Podle Městského soudu v daném případě jde o stav, kdy informace, které o svých poměrech stěžovatel soudu sdělil a doložil, neumožňují závěr, že v jeho silách není nést náklady daného řízení, a to i přes to, že stěžovatelem deklarované měsíční výdaje na hypoteční úvěr (216.171,- Kč) převyšují součet jím uváděných vlastních měsíčních příjmů ze zaměstnání a ze starobního důchodu a příjmů manželky ze zaměstnání (celkem 54.138,- Kč měsíčně). K uvedenému Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení dále uvedl, že: "Majetková situace žalovaného se na první pohled jeví jako mimořádně dobrá, neboť ten spolu s manželkou vlastní šest bytových jednotek...Takový nemovitý majetek jen těžko může sloužit pouze k uspokojení bytové potřeby vlastníka a jeho rodinných příslušníků...žalovaný věrohodným způsobem nedoložil...že prodejem žádného svého nemovitého majetku nemůže získat finanční prostředky k úhradě nákladů řízení proto, že veškerý výnos z prodeje by sloužil k úhradě dluhů na nemovitostech váznoucích." Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení poukázal rovněž na to, že z ničeho nevyplývá důvod, pro který předmětné nemovitosti nepřinášejí stěžovateli žádný zisk, jak deklaroval stěžovatel ve svém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. A dále městský soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel dosud na svou nepříznivou majetkovou situaci v řízení nepoukazoval a nechal se v řízení zastoupit zvoleným advokátem, jehož odměnu nutně hradil, jakož i skutečnost, že navzdory stěžovatelem deklarované neexistenci finančních úspor, za situace, že stěžovatelovy pravidelné měsíční výdaje mají několikanásobně převyšovat jeho pravidelné příjmy, je schopen hradit náklady na obživu, což nebylo stěžovatelem blíže pečlivě vysvětleno a doloženo.
Ve vztahu k první skupině námitek stěžovatele je tak, s ohledem na shora uvedené, možno uvést, že obecné soudy závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily - dostatečné odůvodnění soudu I. stupně odvolací soud podrobněji rozvedl - a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
Ani námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou podle Ústavního soudu důvodné.
Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 občanský soudní řád) je podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, jako je tomu i v projednávané věci, je dovolatel povinen vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněná. Dovolání stěžovatele však tuto základní náležitost postrádalo, a proto bylo odmítnuto.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu