ECLI:CZ:US:2016:1.US.3666.15.1
sp. zn. I. ÚS 3666/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Valerije Domashkana, zastoupeného Mgr. Jiřím Třískou, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2015 č. j. 12 Co 343/2015-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech jako soudu prvního stupně, že se stěžovateli v řízení o jeho žalobě na neplatnost kupní smlouvy nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků. Podle obou obecných soudů stěžovatel nesplňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků ani z hlediska majetkových poměrů, ani z hlediska požadavku na nikoliv zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel nijak nepopsal a nespecifikoval své osobní, výdělkové a majetkové poměry (v dotazníku všechny kolonky jen proškrtal), pouze uvedl, že pečuje o svou manželku; ta však již podle zjištění soudů není jeho manželkou, neboť byli rozvedeni. Obecné soudy proto hodnotily stěžovatelova tvrzení v tomto ohledu jako nevěrohodná a dále rovněž poukázaly na jeho vyjádření před soudem z roku 2007 o svém měsíčním příjmu ve výši 1.000 USD pocházejícím z rozsáhlého dědictví po matce a zasílaným mu bratrem. Krajský soud dále reagoval na odvolací námitku stěžovatele, že jeho "status" mu nedovoluje být zaměstnán, tak, že tato skutečnost nemůže být vzata v úvahu, neboť stěžovatel se na území ČR tedy zřejmě zdržuje bez souhlasu příslušných úřadů. Zjevnou bezúspěšnost stěžovatelovy žaloby pak obecné soudy dovodily ze skutečnosti, že určení neplatnosti stejné kupní smlouvy se stěžovatel domáhal již dříve v soudním řízení, v němž jeho žaloba v této části byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu.
3. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že přestože je již rozveden, jeho bývalá manželka je dnes jeho družkou, o níž dlouhodobě pečuje (s ohledem na její psychický stav), svého bratra již několik let neviděl a částku 1.000 USD měsíčně od něj již nedostává a konečně není ani zřejmé, na podkladě čeho soud dospěl k závěru o tom, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel poukazuje na to, že soud mimo jiné nevzal v úvahu, že stěžovatel je cizinec, a má tedy určitou "jazykovou bariéru" (viz jeho výraz "status" či označení jeho družky jako "manželky"), naopak znevažoval jeho nepříznivou finanční situaci, a ba dokonce uvedl nepodložené a spekulativní tvrzení o tom, že se stěžovatel na území ČR zdržuje nelegálně. Vedle toho podle stěžovatele z dosavadního průběhu jednání ve sporu a z předložených materiálů jednoznačně vyplývá oprávněnost jeho nároku. Stěžovatel má proto za to, že napadeným rozhodnutím mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, konkrétně možnost domoci se u soudu ochrany svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, a naopak bylo postupováno ve prospěch žalovaných, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 4 C 287/2014, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Ústavní soud na jednu stranu musí přisvědčit stěžovateli v tom, že v případě, že se soudního řízení účastní cizinec, tj. osoba náležející v tomto ohledu do skupiny zranitelných osob, měly by na to soudy zásadně brát zvláštní ohled a dbát na to, aby i on mohl v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016). Mimo jiné by tak například cizinec neměl být znevýhodňován jen pro svou neznalost českého jazyka, případně pro jakousi neobratnost ve svých formulacích, je-li schopen alespoň trochu komunikovat v českém jazyce. V tomto ohledu Ústavní soud souhlasí, že postup obecných soudů v projednávaném případě mohl být - a bylo by záhodno, aby byl - citlivější ke skutečnosti, že stěžovatel je cizinec. Nicméně na druhou stranu Ústavní soud nespatřuje v napadeném rozhodnutí zcela extrémní vybočení z rámce spravedlnosti, respektive vybočení z rámce ústavnosti, a to vzhledem ke skutečnosti, že obecné soudy, respektive krajský soud, nezaložily své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli jen na hodnocení poměrů stěžovatele (při čemž by bylo z jejich strany vhodné brát větší ohled na skutečnost, že stěžovatel je cizincem), ale též na závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. A zejména tento závěr obecných soudů považuje Ústavní soud za náležitě, a nikoli svévolně odůvodněný (poukazem na skutečnost, že stěžovatel se v zásadě stejného nároku a při shodné procesní situaci domáhal před obecnými soudy již dříve, a to neúspěšně, z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti smlouvy).
9. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím celkově nedošlo k extrémnímu vybočení z rámce vymezeného principy spravedlnosti, a je třeba jej považovat za ústavně konformní (byť s výhradou vhodnosti zohlednění skutečnosti, že stěžovatel je cizinec). V projednávaném případě tak nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva na přístup k soudu a na právní pomoc ani zásada rovnosti účastníků řízení.
10. S ohledem na uvedený závěr byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu