ECLI:CZ:US:2016:1.US.496.16.1
sp. zn. I. ÚS 496/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti MUDr. Aleny Dernerové, zastoupené JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Lužná 716/2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 41 C 259/2014-120a, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla podána k poštovní přepravě dne 11. února 2016 a doručena Ústavnímu soudu dne 12. února 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 41 C 259/2014-120a s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, na rovnost stran a na ochranu zdraví podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl v plném rozsahu žalobu podanou stěžovatelkou, aby jí v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, byla přiznána částka 8,67 Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelka svoji žalobu zdůvodnila tím, že jako občan České republiky byla nucena podle svého subjektivního názoru na základě vystaveného receptu uhradit v lékárně dne 13. listopadu 2013 vyšší doplatek za léčivý přípravek Calcichew D3 Lemon 400 IU POR TBL MND 60 a tímto způsobem jí vznikla majetková škoda nesprávným postupem úředníků Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav"). Tento Ústav vypočítal výši úhrady ze zdravotního veřejného pojištění předmětného léčivého přípravku podle jejího názoru nesprávným způsobem. Stěžovatelka měla za to, že výše úhrady z veřejného zdravotního pojištění měla být v částce 170,31 Kč, avšak Ústav ve své databázi uvedl částku 167,42 Kč. Tak měla stěžovatelce vzniknout škoda na jednom balení ve výši 2,89 Kč, a za situace, kdy předmětem receptu byla tři balení, vznikla jí celková škoda ve výši 8,67 Kč. Obvodní soud po provedeném řízení učinil právní závěr, že nárok stěžovatelky neodpovídá zákonné úpravě zákona č. 82/1998 Sb., na tvrzenou materiální újmu stěžovatelky se tento zákon nevztahuje a stěžovatelka nenaplnila podmínky pro jeho uplatnění.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím byla flagrantně porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces. Byť se v záležitosti žaloby o přiznání částky 8,67 Kč s příslušenstvím může jednat o marginální částku, ve skutečnosti jde o principiální otázku výkonu veřejné moci, svěřené státnímu orgánu Českou republikou při výpočtu úhrady léčivého prostředku, když tento, dle stěžovatelčina názoru, svévolně a libovolně provedl výpočet úhrady konkrétního léčivého přípravku, v rozporu se zákonnými právními předpisy a s prováděcím cenovým předpisem, který státní orgán vydal, aniž by tyto zákonné anebo na základě zákona vydané, právní předpisy sám respektoval a dodržoval. Podle názoru stěžovatelky napadený rozsudek je i nebezpečný z toho důvodu, že obvodní soud ve své podstatě rezignoval na svoji úlohu ve společnosti, a to výkon moci soudní, když odmítl rozhodnout, tedy odmítl spravedlnost ve své základní podstatě a smyslu, na kterých stojí svrchovaný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (materiální jádro Ústavy).
4. Stěžovatelka nepovažuje napadené rozhodnutí za rozhodnutí přesvědčivé, logicky i lidsky odůvodnitelné a tvrdí, že obvodní soud si nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když si zaměnil ustanovení tohoto citovaného zákona, která stanovují (určují) tzv. konečnou cenu léčivého přípravku pro spotřebitele s ustanoveními téhož zákona, která stanovují nejvyšší možnou úhradu pro konečného spotřebitele, tj. úhradu hrazenou zdravotními pojišťovnami za pojištěnce (§39h) a která jsou zveřejňována postupem podle §39n předmětného zákona. Podle názoru stěžovatelky chybný výpočet obchodní přirážky spočíval v tom, že výše obchodní přirážky léčivého přípravku Calcichew byla stanovena v rozporu se zákonem přes referenční přípravek Caltrate+, přičemž Ústav provedl nesprávný výpočet podle pokynu Ministerstva zdravotnictví. Výše částky hrazené z veřejného zdravotního pojištění, konkrétně částka 167,42 Kč podle cenového předpisu, je podle názoru stěžovatelky nesprávná, neboť měla být ve výši 170,31 Kč. Tím, že Ministerstvo zdravotnictví, resp. Ústav provedl nesprávný výpočet (nesprávně postupoval) vznikla stěžovatelce škoda, která představuje na jedno balení částku 2,89 Kč, tedy na tři balení tohoto léčivého přípravku pak částku 8,67 Kč, což je škoda, která stěžovatelce skutečně vznikla. Stěžovatelka je toho názoru, že se celá věc dotýká jejích základních práv.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že existuje jen velice úzký okruh osob, které farmaceutickému právu rozumí a které je aplikují, proto se domnívá, že ze strany soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, když odmítl rozhodnout spor a odkázal strany sporu na jeho vyřešení na půdě politicky odpovědných osob České republiky (moc zákonodárná), čímž došlo k faktickému odepření spravedlnosti. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 1930/11 (N 5/64 SbNU 53).
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jsou to případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205, bod 14)].
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačené pochybení neshledal. Z obsahu připojeného spisu obvodního soudu sp. zn. 41 C 259/2014 i z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v postupu obvodního soudu kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by její spor posunulo do ústavněprávní roviny. Česká republika nahrazuje podle zákona č. 82/1998 Sb. škodu (újmu) pouze za splnění několika podmínek. Obvodní soud nejprve hodnotil jako předběžnou otázku, zda v daném případě byla tvrzená majetková újma způsobena nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem za splnění podmínky, že příslušného řízení, od kterého stěžovatelka odvodila újmu, byla též přítomna, což dle dílčího názoru soudu nebyla; jednalo se o rozhodnutí orgánu státu vůči zdravotním pojišťovnám. Předmětem sporu byla správnost či nesprávnost rozhodnutí o výpočtu příslušným orgánem a stěžovatelkou jako klientem ve vztahu k jeho zdravotní pojišťovně, a tímto řízením byla namítána nesprávnost výpočtu spočívající fakticky v převedení peněžní zátěže, a to doplatku za léčivo na klienta (spotřebitele), resp. stěžovatelku. Obvodní soud postupoval ve věci podle ustanovení §3, §5 a §13 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že hodnotil, zda se jednalo o porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě. Obvodní soud přitom vzal mimo jiné za prokázané, že dvě zahraniční společnosti zastoupené v České republice, vedly jednání o stanovení výše náhrad výdajů jejich léčivých přípravků podle zákona č. 48/1997 Sb. a jednalo se o tzv. plné hrazení léčivého přípravku. Rakouská společnost, ač se o to snažila, nebyla do řízení o přípravku z Norské společnosti připuštěna. Obvodní soud neměl pochybnosti ohledně cílů novely právní úpravy provedené zákonem č. 298/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., totiž aby léčivé prostředky byly dostupné pacientům a též, aby se zohlednilo šetření v rezortu, nicméně ve výsledku byl nakonec zatížen pacient. Obvodní soud pak dovodil, že o nezákonné rozhodnutí se nejednalo a stěžovatelka ani nedisponuje žádným odpovědnostním titulem, zakládajícím aktivní věcnou legitimaci pro uplatnění náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jestliže nebyla účastna žádného řízení ve vztahu ke státnímu orgánu, který by ve vztahu ke stěžovatelce porušil své povinnosti v rámci své kompetence, či nevydal příslušné rozhodnutí.
10. K námitce stěžovatelky, že obvodní soud odmítl rozhodnout, tedy odmítl spravedlnost ve své základní podstatě a smyslu, a vyvstává otázka, kdo o této věci má rozhodnout, lze toliko uvést, že obvodní soud ve věci rozhodl, když žalobu zamítl a stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, proč tak učinil. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 9), ve kterém obvodní soud uvedl: "Soud konstatoval, že žalobce se v rámci svého práva obrátil na žalovaného k vysvětlení, aby se k jeho odlišnému názoru na výpočet vyjádřil, což žalovaný učinil, ostatní bylo pouze osobním názorem žalobce, nicméně dle názoru soudu věc bude nutno řešit na půdě politicky odpovědných osob ČR, protože zákon č. 82/1998 Sb. takovou náhradu škody včetně problematiky úhrady léčiv v rámci jednání žalovaného, zdravotních pojišťovacích institucí a farmaceutických společností ve vztahu ke konečnému spotřebiteli neřešil". Uvedenou námitku bylo tedy třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní soud závěrem dodává, že byť má stěžovatelka za to, že jde o principiální záležitost, za situace, kdy změny stanovení výše úhrady předmětného léčivého přípravku lze dosáhnout jen napadením příslušného správního rozhodnutí o stanovení výše a podmínek úhrady předmětného léčivého přípravku a stěžovatelka účastnicí tohoto správního řízení nebyla, nelze než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
12. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala, pro odlišnost jejich právního základu, neboť meritum sporu, které bylo řešeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 1930/11 (porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávné interpretace spotřebitelské smlouvy), spočívalo v posouzení, zda stěžovatelka uzavírala kupní smlouvy v pozici podnikatele nebo v pozici spotřebitele.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu