ECLI:CZ:US:2016:1.US.589.16.1
sp. zn. I. ÚS 589/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t.č. ve vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2015 č. j. 0 Nt 1631/2015-12 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016 č. j. 4 To 1/2016 -30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 19. 2. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na presumpci neviny podle čl. 40 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36, odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Děčíně byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu, že je zde reálná obava, že v případě ponechání stěžovatele na svobodě bude dále pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán (tzv. vazba předstižná). Okresní soud v Děčíně naopak neshledal, že by tu byly i důvody tzv. koluzní vazby. Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl konkrétní skutečnosti, které plně odůvodňují obavu z pokračování stěžovatele v trestné činnosti; ze spisu vyplývá, že k ní docházelo delší dobu. Krajský soud poukázal na záznamy v opisu rejstříku trestů, ke kterým je při hodnocení osoby obviněného třeba přihlížet, stejně jako ke skutečnosti, že se měl nyní posuzované trestné činnosti dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody za trestnou činnost stejného charakteru. V době, kdy měl prokazovat svou snahu po nápravě, vést řádný život a nedopouštět se protispolečenského jednání, se měl dopustit úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, za kterou byl opakovaně v minulosti soudně trestán. Je evidentní, že ani hrozba výkonu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody, obviněného neměla odradit od páchání trestné činnosti, pak totéž nelze očekávat ani od písemného slibu, ale ani od ostatních institutů uvedených v trestním řádu jako náhrada za vazbu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že za hlavní důvod porušení svých základních práv shledává především absenci skutečných okolností, které by zakládaly opodstatněnou obavu z toho, že bude trestnou činnost, kladenou mu za vinu, opakovat. Obecné soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly s možností nahradit vazbu jiným opatřením (vyjma nabídnutého písemného slibu, který nebyl přijat). Ohledně důvodů a kvality odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatel uvádí, že jsou nedostatečné a nevyhovují požadavkům judikatury vyšších soudů.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení. Důvodnost naplnění vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu (tzv. předstižná vazba) soud spatřoval v konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti, tak i osobních a majetkových poměrů stěžovatele. Není přitom úkolem Ústavního soudu hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebního důvodu přehodnocovat. Obecné soudy s odkazem na konkrétní a přesvědčivé důvody vysvětlily, proč bylo třeba na stěžovatele vazbu uvalit a z tohoto vysvětlení implicitně vyvodily, že nelze využít žádný z institutů uvedených v trestním řádu jako náhrada za vazbu.
8. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele ohledně porušení presumpce neviny, kterou rovněž shledal zjevně neopodstatněnou. Samotné vzetí obviněného do vazby naplnění zásady presumpce neviny nevylučuje.
9. Omezení osobní svobody stěžovatele se s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu