ECLI:CZ:US:2016:1.US.679.16.1
sp. zn. I. ÚS 679/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Hostýnské papírny, spol. s r. o., se sídlem Soudní 321, 768 61 Bystřice pod Hostýnem, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2907/2015-104 ze dne 18. 11. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 13/2015-75 ze dne 24. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 7 C 158/2014-47 ze dne 13. 11. 2014 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, kterou dala stěžovatelka dopisem ze dne 27. 1. 2014. Soud dospěl k závěru, že poté, co se důsledkem prodeje nemovitosti vlastněné stěžovatelkou, z níž byl zajištěn jediný přístup do najatých nebytových prostorů, žalobkyně jako pronajímatelka nezajistila stěžovatelce odpovídající náhradní prostor, resp. nezajistila jí přístup k daným prostorám, a proto výpověď shledal oprávněnou.
K odvolání žalobkyně bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, změněno a žalobě bylo vyhověno. Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že žalobkyně nezajistila stěžovatelce odpovídající přístup k daným prostorům, ale naopak uvedl, že stěžovatelka se o jediný možný přístup k předmětným prostorům připravila sama prodejem vlastní sousední nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud věc po právní stránce rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že odvolací soud se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odklonil a konstatoval jí povinnost setrvat v bezúčelném právním vztahu. Soudy se dle jejího názoru vůbec nezabývaly skutečností, že nájemní smlouva, které poskytují právní ochranu, je pouze formálním právním závazkem, u kterého je zřejmé, že práva a povinnosti z něho vyplývající nemohou být dodrženy a obsah smlouvy do budoucna nebude fakticky realizován. Vznikl zde dle stěžovatelky naprosto nevyvážený závazek, kde na jedné straně je jí dána povinnost hradit nájemné a na druhé straně sama objektivně nemůže využívat předmět nájemní smlouvy, a to k žádnému, natož sjednanému účelu. Objektivní nemožnost je dána nemožností přístupu a rovněž faktickou nemožností užívání. Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěry jmenovaných soudů o zavinění tohoto stavu jí samotnou. Tyto své argumenty pak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud se předně neztotožňuje s argumentací stěžovatelky v tom směru, že platný občanský zákoník v ustanovení §2308 písm. b) nerozlišuje, zda se prostor stal nezpůsobilým něčí vinou či nikoli, resp. že odvolací soud zde vyložil zákon nepřípustně extenzivně, vnukl do něj požadavek na zavinění, a proto porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že nájem na dobu určitou může nájemce vypovědět i před uplynutím ujednané doby, přestane-li být najatý prostor z objektivních důvodů způsobilý k výkonu činnosti, k němuž byl určen, a pronajímatel nezajistí nájemci odpovídající náhradní prostor. Nelze totiž přehlédnout, že daný výpovědní důvod je obdobou někdejšího ustanovení §9 odst. 3 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, podle kterého mohl nájemce nájem vypovědět, stal-li se nebytový prostor bez jeho zavinění nezpůsobilý ke smluvenému užívání. Ustanovení §2308 písm. b) nového občanského zákoníku sice pojem zavinění nepoužívá, nicméně namísto něj užívá výraz objektivní důvody. Obsah pojmu "objektivní důvody" však nutno vykládat ve shodě s §2227 téhož zákona, vůči němuž §2308 písm. b) představuje speciální úpravu. Půjde tedy o důvody objektivní ve vztahu k nájemci, to jest důvody, které nenastaly na jeho straně. Může se jednat např. o vznik nezpůsobilosti v důsledku živelních pohrom či změny právních předpisů. V posuzované věci bylo přitom zjištěno, že jediný přístup k najatým prostorům byl zajištěn ze sousední nemovitosti, kterou stěžovatelka v době uzavření nájemní smlouvy v roce 2006 (až do roku 2011) sama vlastnila a jejímž zcizením také došlo ke ztrátě jediného přístupu k najatým prostorům. Pakliže odvolací soud shledal prodej nemovitosti, z níž byl zajištěn jediný přístup k předmětu nájmu, důvodem nastalým na straně stěžovatelky jako nájemce, nespatřuje v tom Ústavní soud žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.
Odmítnout je třeba současně i stěžovatelčinu tezi o údajném zásahu do jejích vlastnických práv konstatováním, že svoji sousedící nemovitost neměla prodávat. Stěžovatelka ve svém vlastnickém právu rozhodně omezena nebyla, danou nemovitost také prodala. Každý však musí vždy vážit, jak se jej realizace určitých práv později dotkne v jiné jeho právní sféře. Kupříkladu rozhodne-li se někdo prodat přístupovou cestu ke svému pozemku, nelze mu v tom samozřejmě bránit, nicméně musí si být současně vědom možných následků tohoto svého kroku. Účastníkům daného nájemního vztahu bylo již od počátku zřejmé, že tu je jediný přístup k najatým prostorům ze sousední nemovitosti. Stěžovatelce lze samozřejmě dát za pravdu potud, že k předmětu nájmu nemá nyní přístup, a proto jde o faktickou nemožnost užívání, způsobenou ovšem vlastním rozhodnutím stěžovatelky, jehož důsledky nyní nese. Bylo by naopak nespravedlivé, aby pronajímatel nesl důsledky tohoto rozhodnutí jen proto, že k němu nezávisle na jeho vůli, ale odvisle od počínání nájemce došlo. Nadto žalobkyně v řízení argumentovala i tím, že nový přístup vybudovala, avšak stěžovatelka o jeho využití zájem neměla, dala naopak podnět k zahájení správního řízení, které vedlo k odstranění již vybudovaného přístupu. Stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti či dovolání o tomto počinu nijak nezmiňuje (ať již souhlasně či nesouhlasně). Napadená soudní rozhodnutí tak poskytla ochranu právu pronajímatele oproti nájemci v souladu se zásadami vytýčenými v §3 občanského zákoníku, majíce přitom na zřeteli kautely spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu