ECLI:CZ:US:2016:1.US.698.16.1
sp. zn. I. ÚS 698/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky ICOM, a. s., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Lucií Zapletalovou, advokátkou, se sídlem Lidická 965/31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 3650/2015-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a dalších příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. září 2014, č. j. 14 C 143/2014-176, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků s tím, že z její strany se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když jednání žalovaných JUDr. Miroslava Müllera, advokáta, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., společnosti Pivovar Litovel, a. s., sídlem Palackého 934, Litovel, společnosti DINESIA, a. s., sídlem Střelničná 8/1680, Praha 8, a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, sídlem Tolstého 2, Jihlava (dále jen "vedlejší účastníci") nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť postup správce konkursní podstaty byl aprobován v soudním řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 12 Co 537/2014-225, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatelka požaduje náhradu škody, jež jí měla vzniknout jednáním vedlejších účastníků tím, že byly zpeněženy její nemovitosti sepsané do konkursní podstaty úpadce, a to poté, co její žaloba na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty byla pravomocně zamítnuta, a odvolacím soudem bylo potvrzeno, že nemovitosti byly do soupisu zahrnuty oprávněně. S ohledem na výsledek řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce nejsou dány důvody, z nichž by bylo možno usoudit na odpovědnostní vztah vedlejších účastníků za škodu vzniklou zpeněžením nemovitostí. Proti rozhodnutí soudu odvolacího podala stěžovatelka dovolání, v němž navrhla, aby usnesení krajského i okresního soudu byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dle stěžovatelky jako dovolatelky napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda "absolutní neplatnost soukromoprávní listiny není překážkou pro odejmutí vlastnického práva dotčené osobě a následná obrana práv takové osoby prostřednictvím soudu je bezúspěšné uplatňování práva". Otázka absolutní neplatnosti soukromoprávní listiny a její následky podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání v projednávané věci nezaložila, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud uzavřel, že žaloba na náhradu škody je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, neboť vzhledem k předchozímu konkursnímu řízení a tam přijatým právním závěrům není a nemůže být dán odpovědností vztah vedlejších účastníků. Jiné okolnosti zakládající přípustnost dovolání v intencích §237 o. s. ř. pak stěžovatelka nevymezila, ačkoliv vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je povinnou náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů vykazuje znaky porušení jejích základních práv, neboť jí byl v důsledku neosvobození od soudních poplatků odepřen přístup k soudu. Zásadní otázkou, která byla v rámci uvedeného řízení řešena, bylo to, zda stěžovatelce přísluší osvobození od soudního poplatku, o které v souvislosti s podanou žalobou požádala. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelčiny poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku, avšak z obsahu žaloby dovodily, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, proto osvobození od soudního poplatku nepřiznaly. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jestliže odvolací soud ve svém usnesení ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 12 Co 537/2014-225 nadto tvrdil, že bylo povinností stěžovatelky v řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti o tom, že nemovitosti neměly být do soupisu zařazeny, pak takový závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002, v němž je vyjádřeno, že "skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat". Ani existence jiného soudního rozhodnutí, v rámci kterého se soud vůbec absolutní neplatností daného úkonu nezabýval, nemůže ve svém důsledku znamenat, že tím dojde ke konvalidaci takového úkonu. Takový závěr podle stěžovatelky poukazuje na nerespektování základních principů, které ovládají platné právo. Z uvedených důvodů stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
4. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem její argumentace je tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupem Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. Obecné soudy dostatečně přesvědčivě objasnily, proč stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověly a Nejvyšší soud, proč její dovolání odmítl.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu