ECLI:CZ:US:2016:1.US.917.16.1
sp. zn. I. ÚS 917/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. T., t.č. Věznice Rozkoš 990, Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146 ze dne 14. 10. 2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 28/2014 ze dne 26. 9. 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 T 11/2011-6751 ze dne 2. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud svým napadeným rozsudkem shledal stěžovatelku vinnou ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala, vrchní soud tento rozsudek zrušil a rozhodl, že stěžovatelka spáchala zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a za to byla odsouzena k sedmi letům trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly do zásady "in dubio pro reo" a jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konkrétně, že nebyl naplněn požadavek úmyslného jednání stěžovatelky, že z dokazování nevyplývá bez důvodných pochybností, že by vytvořila řetězec obchodních vztahů či že by byla srozuměna s tím, že by mohla ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Dále namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, protože Vrchní soud považoval za nadbytečný výslech svědka a protože znalecký posudek nebyl vypracován jako kompletní, nadto osobou bez odpovídajícího oprávnění.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků a soudního spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Ústavní soud si je vědom závažnosti obou namítaných práv. Právo na spravedlivý proces zahrnuje právo na řádně provedené a hodnocené důkazy. Není-li bez důvodných pochybností prokázáno, že se pachatel dopustil trestného činu, tak musí být zproštěn obžaloby. Tyto principy jsou základními kameny moderního trestního práva. Je však třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud se nemůže pouštět do spekulací o správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud nejsou jejich tvrzení v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Námitkám, že nebyl naplněn požadavek úmyslného jednání stěžovatelky a že z dokazování nevyplývá bez důvodných pochybností, že by stěžovatelka vytvořila řetězec obchodních vztahů či že by byla srozuměna s tím, že by mohla ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, se věnovaly všechny tři instance obecného soudnictví. Vrchní soud v Praze se jimi detailně zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 65-67. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že se stěžovatelka nezabývala pouze vedením účetnictví, ale i zadáváním zakázek a jejich vyplácením. Tak měla přehled o činnosti společnosti včetně jejich trestněprávních aspektů. Nejvyšší soud se námitkám stěžovatelky rovněž obsáhle věnoval, zejména na str. 18-21 napadeného usnesení. Za podstatné shledal mj. tabulky na jí používané výpočetní technice, které zachycovaly finanční operace mezi jednotlivými daňovými subjekty, a další skutečnosti, které svědčí o tom, že stěžovatelka věděla, že některé objednávky a faktury byly vystaveny jen účelově. Byť, jak poznamenal již vrchní soud, odůvodnění městského soudu bylo kusé, celkově odůvodnění obecných soudů bylo rozsáhlé a věnovalo se námitkám stěžovatelky. Nelze tak souhlasit se stěžovatelkou, že by tvrzení obecných soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy či že soudy nebylo vyvráceno tvrzení, že stěžovatelka pouze prováděla prvotní zachycení jednotlivých účetních případů.
9. Nesprávně hodnocené důkazy mohou v některých případech vést k popření principu presumpce neviny, pokud důvody pro rozhodnutí v tomto případě netvoří logicky uzavřený celek či napadená rozhodnutí nesou známky libovůle (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015). V takovém případě je Ústavní soud nucen zasáhnout. V opačných případech nesmí zasahovat do rozhodování obecných soudů.
10. Důvody pro neprovedení výslechu pracovníka k lokalizacím rozvedl městský i vrchní soud, když označily takový výslech za nadbytečný. Nad rámec běžného dokazování nechal vrchní soud prověřit postup lokalizace (viz str. 62 napadeného rozhodnutí). Argumentace stěžovatelky v řízení před obecnými soudy směřovala primárně proti hodnocení lokalizace, a nikoli vůči neprovedení navrženého výslechu svědka k lokalizaci. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem zásadně není důkazy hodnotit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2189/16 ze dne 13. 9. 2016), ale pouze posuzovat, zda nedošlo v souvislosti s hodnocením důkazů k zásahu do základních práv stěžovatele. Vzhledem k odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nelze dospět k závěru, že jejich rozhodnutí nesla známku libovůle nebo že by netvořila logicky uzavřený celek.
11. Ke znaleckému posudku stěžovatelka uvádí bez dalšího, že znalkyně neměla odpovídající oprávnění z příslušného oboru. Znalkyně Ing. Soňa Nováková, PhD. však byla soudní znalkyní v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Vzhledem k tomu, že se jednalo o posouzení účetní evidence, nelze přisvědčit ani této námitce stěžovatelky.
12. Dále stěžovatelka uvádí, že znalecký posudek trpěl nedostatky, které posoudil i vrchní soud a tedy mělo být přistoupeno k reviznímu znaleckému posudku. Navíc podle stěžovatelky podklady nebyly kompletní, a tedy nebylo možné vyhodnotit kompletní podobu účetnictví. S těmito námitkami se vypořádal ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze, a ve svém vyjádření ke stěžovatelčině ústavní stížnosti ještě konkrétněji doodůvodnil drobné nedostatky a vysvětlil důvody, proč nebylo možné získat kompletní podklady. S vyjádřením Vrchního soudu byla stěžovatelka seznámena, a ačkoli jí to Ústavní soud umožnil, tak na ně nijak nereagovala. Ostatně stěžovatelčiny námitky k podkladům pro znalecký posudek nedosahují rozměru zásahu do práva na spravedlivý proces či zásady "in dubio pro reo".
13. Ústavní soud proto ze všech důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu