ECLI:CZ:US:2016:1.US.960.15.1
sp. zn. I. ÚS 960/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Dvořáka, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Liberec, Sokolovské nám. 312/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 2878/2014-283, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Co 55/2012-265 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 37 C 125/2008-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na lidskou důstojnost, čest, dobrou pověst a jméno podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a na účinnost opravných prostředků podle čl. 13 Úmluvy - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 37 C 125/2008-194 byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se stěžovatel po vydavateli deníku Blesk, obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ a. s., dovolával omluvy za nepravdivou zprávu v článku z roku 2008 s titulkem "Takhle parkuje šéf policie!" o policejní zvůli okresního ředitele Policie ČR pro zaparkování před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy. Žaloba byla zamítnuta i v rozsahu požadavku na náhradu nemajetkové újmy v částce 200 000 Kč. Ze skutkového stavu se mj. podávalo, že den po vydání tohoto článku byl v deníku Blesk zveřejněn další článek s názvem "Tuhle značku nedodržujte", ve kterém bylo uvedeno, že na daném místě lze parkovat bez postihu, neboť označení parkovacího místa vyhrazeného pro invalidy vodorovnou dopravní značkou (bez doplnění svislou značkou) není dostačující. Soud však vyslovil názor, že stěžovatel zaparkoval vozidlo na místě vyhrazeném pro invalidy, ačkoli místo nebylo pro invalidy vyhrazeno právními předpisy, protože byla zřejmá vůle majitele pozemku předmětné místo pro invalidy vyhradit. Výraz o policejní zvůli byl tak soudem posouzen jako hodnotící názor se základem v chování stěžovatele. Soudem prvního stupně pak bylo rozhodováno i o náhradě nákladů řízení.
3. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Co 55/2012-265 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 2878/2014-283 pro nepřípustnost odmítnuto.
4. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel je veřejně činnou osobou, a na věc je tak nutno vztahovat jinou míru posuzování kritiky osoby stěžovatele a jeho jednání. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 a dovodil, že policista je osobou veřejného zájmu. Povolání policisty je spojeno s veřejným působením, a proto jsou na policisty kladeny zvýšené odborné a morální nároky. Z tohoto důvodu jsou podrobeni i kontrole veřejnosti.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy nerozhodly o žalobě na ochranu osobnosti ústavně konformně. Stěžovatel namítal, že není osobou veřejného zájmu v tom smyslu, že by byl povinen strpět vyšší míru kritiky ze strany veřejnosti. Obecnými soudy nebylo ani dostatečně odůvodněno, proč pokládaly stěžovatele jako policistu za osobu veřejného zájmu. Soudy mimoto řádně nevyhodnotily oprávněnost kritiky stěžovatele, pokud bylo žalované před zveřejněním kritiky známo, že nedošlo k chování stěžovatele tak, jak bylo popsáno v předmětném článku (tj. že přestupek nebyl spáchán, neboť stěžovatel neparkoval na místě vyhrazeném pro invalidy). Stěžovatel uvedl, že ochrana nesmí být poskytnuta vědomému uveřejnění nepravdivých informací, které má za cíl poškodit dotčenou osobu. V tomto smyslu považoval článek v deníku Blesk za cílený útok v souvislosti s výběrovým řízením na krajského ředitele Policie ČR, což bylo patrno i z obsahu článku.
6. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 120/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09, ze kterých plyne, že legitimitu svobody projevu nelze dovodit, bylo-li zveřejnění zprávy motivováno touhou poškodit osobu, na kterou se informace vztahuje, a pokud vydavatel deníku poskytl zprávu bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby zkoumal, zda je informace pravdivá, nebo nikoli.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
9. Obecné soudy aplikovaly v posuzovaném případě ústavní normy a právní úpravu občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Právní závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti, kterou byla požadována omluva a náhrada nemajetkové újmy v penězích, nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly podle skutkového stavu a nedopustily se ústavního excesu.
11. Soudy v rozhodnutích ústavně souladně vyložily, proč nevyhodnotily žalobu stěžovatele jako důvodnou. Právní názor, že stěžovatel je jako policista osobou veřejného zájmu, nelze považovat za ústavně nonkonformní. Zveřejnění nepravdivého údaje není a priori neoprávněným zásahem do osobnostních práv, neboť je nutno podle skutkového stavu posuzovat, zda bylo zasaženo do práva na ochranu osobnosti vědomě a nad ústavně přípustnou a proporcionální míru svobody projevu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu