ECLI:CZ:US:2016:1.US.971.14.1
sp. zn. I. ÚS 971/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Stings, spol. s r. o., se sídlem Štětkova 1638, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, AK se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3111/2013-1245, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2011 č. j. 24 Co 221/2011-1067 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2010 č. j. 5 C 124/2006-854, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a 1/ Dagmar Kubias, zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem, se sídlem Sámova 220/4, Praha 10, 2/ Michal Chen a 3/ Ery Abizmil, obou zastoupených Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem, advokátem, se sídlem Skořepka 1058/8, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v soudním řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě první vedlejší účastnice směřující mj. i proti stěžovatelce rozhodnuto, že zůstavitel Vladimír Klinger, jenž zemřel dne 26. 7. 2001, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem mj. pozemků ve zjednodušené evidenci st. p. č. A1, p. č. A2, A3, A4, A5, A6, A7, A8, A9, A10 a A11, a budovy bez č. p./č. e. zem. stavby na st. p. č. X, zapsaných na listu vlastnictví č. X1 [výrok I písm. c)], že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení jednak první vedlejší účastnici ve výši 7 034 Kč [výrok III písm. c)], jednak České republice ve výši 3 065,50 Kč [výrok V písm. c)]. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka nabyla předmětné pozemky na základě kupní smlouvy uzavřené dne 28. 1. 2004 se společností VETA - REAL, s. r. o., která je předtím nabyla od zůstavitele (jako právního předchůdce vedlejších účastnic) na základě kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000, a že zůstavitel trpěl závažnou duševní poruchou. Tuto smlouvu pak posoudil okresní soud jako (absolutně) neplatný právní úkon ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K námitce stěžovatelky, že nemovitosti nabyla v dobré víře, okresní soud uvedl, že jde o skutečnosti, které nastaly po smrti zůstavitele, a tudíž jsou z hlediska požadovaného určení (tj. že zůstavitel byl ke dni své smrti jejich vlastníkem) bez významu.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání mj. stěžovatelky rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen a dále bylo rozhodnuto o hrazení nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 29. 2. 2000 byla ve smyslu §38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná, a vyvodil, že pokud tato smlouva byla neplatná, nemohou být osoby odvozující své vlastnické právo od této smlouvy vlastníky předmětných nemovitostí.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání podané mj. stěžovatelkou s tím, že není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), přípustné, a dovolatelce bylo uloženo zaplatit první vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. K argumentaci stěžovatelky dobrou vírou při nabytí předmětného nemovitého majetku dovolací soud poukázal na svou judikaturu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2433/2013), dle níž osoba, která uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s "nevlastníkem", byť na jejím základě dojde ke vkladu vlastnického práva v její prospěch, se nestane (vzhledem k absenci příslušného hmotněprávního ustanovení, které by tuto situaci upravovalo) jejím vlastníkem, a je-li tato osoba při uzavření této smlouvy v dobré víře, že ji kupuje od vlastníka, může mít (jen) postavení oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž je třeba postupovat podle §457 občanského zákoníku.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že zásahem do jejích ústavních práv je zejména způsob, jakým se věc rozhodující soudy (ne)vypořádaly se stěžejní linií její argumentace, a totiž argumentace postavené na zákonné podmínce ochrany dobré víry nabyvatelů - třetích osob, jednajících při uzavírání kupních smluv o převodu vlastnického práva k pozemkům v dobře víře v zápis ve veřejném rejstříku - katastru nemovitostí. Dle názoru stěžovatelky je pro posouzení ústavní stížnosti klíčovým zodpovězení otázky, zda bylo postupem nalézacích a dovolacího soudu porušeno její základní ústavní právo na dostatečné a přesvědčivé odůvodnění závěru, že dobrá víra stěžovatelky při nabytí pozemků není při ochraně jejího vlastnického práva rozhodující, protože již neplatnost první smlouvy v řetězci následně uzavíraných kupních smluv způsobuje neplatnost všech navazujících převodů. Stěžovatelka se s poukazem na rozsáhlou a konstantní judikaturu Ústavního soudu domnívá, že postup soudů v předchozím řízení, kdy soudy i přes argumentaci stěžovatelky relevantními a dle čl. 89 odst. 2 Ústavy i pro všechny osoby a orgány závaznými rozhodnutími Ústavního soudu setrvaly na právním názoru, jenž je v přímém rozporu s právním názorem v odkazovaných rozhodnutích vysloveném, je protiústavní.
III.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení vychází z právní praxe Nejvyššího soudu, která již byla (v mezidobí) překonána. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se nejnověji vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Rozhodování Nejvyššího soudu je tak již v současné době v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ústavní stížností napadené usnesení tak již - s ohledem na relativně novou změnu judikatury - neodpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
7. Krajský soud uvedl, že od doby jeho rozhodování v dané věci došlo k velmi významnému posunu judikatury. V době rozhodování se odvolací soud řídil tehdy aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, která zásadně nepřipouštěla možnost "nabytí od nevlastníka", resp. zásadně nepřipouštěla ponechání vlastnického práva osobě zapsané v KN, která svůj právní důvod nabytí vlastnictví odvozovala od nabytí od "nevlastníka". Pod vlivem zejména judikatury Ústavního soudu došlo v mezidobí k významné změně právních názorů na tuto otázku, a to i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Tato změna judikatury by mohla mít vliv i na posouzení této věci ve vztahu k některým žalovaným. V nedávné době odvolací soud rozhodoval věci dalších osob ve spojeném řízení, které vycházejí ze stejného skutkového základu, v nichž i při vědomí eventuální rozdílnosti právního posouzení oproti řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, odvolací soud reagoval na zmíněný posun judikatury a v případě některých žalovaných dal přednost ochraně jejich práv před právy žalobců a žalobu na určení vlastnictví ve prospěch zemřelého Vladimíra Klingera zamítl.
8. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že postupoval v souladu s právními předpisy a tehdejší judikaturou a že po provedeném dokazování zhodnotil zjištěný skutkový stav mimo jiné i ve vztahu k tvrzené dobré víře nabyvatelky a ke skutečnosti, že se jednatel společnosti VETA - REAL, s. r. o., dopustil trestné činnosti, a že proto žalobě na určení vlastnického práva v době úmrtí zůstavitele vyhověl.
9. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k případné replice. Ta setrvala na své ústavní stížnosti a navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka dovolávajíce se své dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí od "nevlastníka", společnosti VETA - REAL, s. r. o. vytkla obecným soudům, že se otázkou střetu jejího vlastnického práva a vlastnického práva vedlejších účastnic řádně nezabývaly, resp. že jejímu právu neposkytly ochranu. Jak však plyne z výše uvedeného, předmětem daného soudního řízení bylo určení, že Vladimír Klinger, právní předchůdce vedlejších účastnic, byl vlastníkem těchto nemovitostí ke dni svého úmrtí, tj. 26. 7. 2001, stěžovatelka však své vlastnické právo vyvozuje z kupní smlouvy, kterou uzavřela (údajně v dobré víře) dne 18. 8. 2000 a 19. 10. 2000. Jde přitom o skutečnost, která nastala až po úmrtí Vladimíra Klingera a která proto na požadované určení nemohla mít žádný vliv. Neznamená to však, že by stěžovatelka nemohla své tvrzení o nabytí předmětných nemovitostí v dobré víře uplatnit vůbec, jen je třeba tak učinit v řízení o žalobě, kterou se budou domáhat určení svého vlastnického práva vůči vedlejším účastnicím (pro případ, že na základě případného výsledku dědického řízení budou zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných pozemků). K tomuto názoru dospěl Ústavní soud již v řízení o ústavní stížnosti jiných stěžovatelů, jejichž ústavní stížnost stejného obsahu odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 514/14.
12. Ústavní soud v citovaném usnesení připomenul závazný právní názor v otázce řešení sporů tzv. nabytí od nevlastníka, jenž ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává [viz nálezy ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555), ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719) či ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319)]. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence"), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě.
13. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno.
14. Nicméně Ústavní soud v právě projednávané věci musí respektovat předmět sporu, o kterém bylo bezprostředně v řízení před obecnými soudy rozhodováno, tedy určení vlastnictví zůstavitele k datu úmrtí. Současně také připomíná v mezidobí velkým senátem Nejvyššího soudu vynesený rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 1 Cdo 353/2016, kterým byl zásadně v duchu judikatury Ústavního soudu přehodnocen právní názor, dosud Nejvyšším soudem zastávaný. Proto s respektem k doktríně tzv. minimalizace zásahů Ústavní soud rozhodl pouze o tom, zda mohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky v této věci, nikoli v případném sporu o určení vlastnického práva s vedlejšími účastnicemi z hlediska jejich dobré víry. Stěžovatelka ostatně neměla v řízení před obecnými soudy, a to z hlediska vymezení předmětu řízení především petitem žaloby, a těmi žalobními tvrzeními, která se k němu bezprostředně váží, procesní možnost vznášet námitky ke svému nabytí nemovitostí v dobré víře. Byla oprávněna "pouze" brojit proti žalobním tvrzením o nezpůsobilosti zůstavitele uzavřít smlouvu ze dne 29. 2. 2000 a proti smlouvě samotné. Jinak vyjádřeno, její procesní obrana spočívala v podpoře nabyvatele z této časově "první" smlouvy, nikoli však v obraně smlouvy následující, kterou stěžovatelka s nabyvatelem uzavřela. Tato posledně zmíněná, v pořadí druhá smlouva, se může stát předmětem přezkumu obecnými soudy až poté, co bude - na základě výsledku řízení před obecnými soudy - v nově otevřeném dědickém řízení potvrzeno nabytí dědictví těm dědicům, jež byli v důsledku úspěšní ve sporu o určení rozsahu vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí. Teprve následně bude možné případně odklidit konflikt, takto vzniklý mezi vlastníky nemovitostí, žalobou podanou některou z osob zapsaných v katastru. Teprve v tomto, v pořadí až druhém následujícím řízení, bude stěžovatelka oprávněna uplatnit, potažmo přednést, ta tvrzení o své dobré víře ve vlastnictví nemovitostí, jež jsou obsahem její ústavní stížnosti a stran nichž vytýká obecným soudům naprostou pasivitu. Ostatně v tomto smyslu se již vyjádřil k presumovanému pořadu práva Nejvyšší soud (viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu