ECLI:CZ:US:2016:1.US.999.16.1
sp. zn. I. ÚS 999/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Červenky, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2014 č. j. 56 C 67/2014-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015 č. j. 18 Co 17/2015-86 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 4303/2015-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení neplatnosti darovacích smluv, jimiž jeho rodiče (nyní již zesnulí) v době komunistického režimu darovali své nemovitosti sestře stěžovatele a její dceři. Podle stěžovatele byly darovací smlouvy ze dne 9. 6. 1975, 6. 1. 1984 a 3. 11. 1986 absolutně neplatné, neboť nebyly uzavřeny na základě svobodného rozhodnutí - svobodné vůle - dárců. Tato nesvoboda vůle měla svůj původ již v roce 1968, kdy stěžovatel emigroval do Švýcarska. Následně byl stěžovatel dne 2. 9. 1970 odsouzen za trestný čin opuštění republiky k 1 roku odnětí svobody a jeho majetek byl zkonfiskován. Rodiče stěžovatele se tedy obávali toho, že pokud by po jejich smrti stěžovatel zdědil část jejich majetku, i tento majetek by byl zkonfiskován. Jen z tohoto důvodu byly uzavřeny darovací smlouvy, kterými rodiče stěžovatele darovali prakticky veškerý svůj nemovitý majetek své dceři a vnučce (dále jen "vedlejší účastnice") a stěžovatele, svého syna, opomenuli. Toto darování bylo pak provedeno pouze z důvodu, aby nedošlo ke konfiskaci zděděného majetku a zároveň s přáním dárců, aby se vedlejší účastnice řízení se stěžovatelem v jiné (dnešní) době spravedlivě rozdělily. Stěžovatel vůli svých rodičů potvrzuje rozsáhlými citacemi z jejich korespondence.
3. Již Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém napadeném zamítavém rozsudku stěžovateli vysvětlil důvody, proč i přes případné silné morální argumenty není možno jeho žalobě vyhovět následovně: "soud považuje za nezbytné dodat, že nezpochybňuje případnou morální povinnost žalovaných se s žalobcem vyrovnat, když sami získali darováním veškerý nemovitý rodinný majetek. Splnění této povinnosti v rovině morální se však nelze domoci cestou soudní, neboť právo je ve své podstatě omezené a nemůže postihnout veškerá pravidla chování, jejichž dodržování je na místě od člověka vyžadovat. Sankce za porušení pravidel morálních se však pohybují opět pouze v rovině morální a v konkrétním případě pak mohou vyústit ve vzájemné odsouzení, opovržení a odtržení původních členů rodiny. Na druhou stranu však soud opět v rovině morální připomíná, že žalované na rozdíl od žalobce v předmětných nemovitostech prožily velkou část svého života a jako vlastníci se o nemovitosti staraly. Jejich bezúplatné předání žalobci tak i oni mohou vnímat jako morálně nespravedlivé. Je tedy čistě na svědomí samotných účastníků, zda jsou ochotni se v zájmu čistě materiálních hodnot takovýmto sankcím podřídit a o jiné hodnoty (rodinu, soudržnost, vzájemnou důvěru, respekt a lásku) se připravit. Soud konečně připomíná, že křivdy, které způsobil diskontinuitní vývoj českého státu a práva v minulém století, není možné zpětně cestou práva plně napravit, aniž by bylo zasaženo do jiných právem chráněných hodnot, zejména do principu právní jistoty, která je imanentním atributem právního státu." Rovněž odvolací a dovolací soud stěžovateli nevyhověli, a proto se obrátil na Ústavní soud.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku v tom, že mu obecné soudy nevyhověly. Stěžovatel je přesvědčen, že klíčové pochybení obecných soudů spočívá v nesprávném posouzení absence svobodné vůle stěžovatelových rodičů při uzavírání darovacích smluv a že se jej dopustil v napadeném rozsudku již Obvodní soud pro Prahu 4, a v rozporu se zákonem nebylo napraveno ani soudem odvolacím a dovolacím, ačkoli v odvolání i v dovolání bylo argumentováno právě tím, že darovací smlouvy nebyly uzavřeny na základě svobodného rozhodnutí stěžovatelových rodičů. Podle stěžovatele pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ústavní soud však v posuzované věci pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy.
7. Ústavní soud odkazuje na přiléhavé vysvětlení provedené již soudem prvního stupně citované výše. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, se rozhodl vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, publikovaný pod č. 279/2001 Sb.). Nad to není možné, jak již i několikrát ve své judikatuře uvedl Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva, aby při napravování křivd z minulosti byly páchány nové křivdy v současnosti. Mimo jiné i právě proto není možné při odstraňování křivd minulosti postupovat contra legem, jak navrhuje stěžovatel. Takovýto postup by pak Ústavní soud ani nemohl aprobovat, neboť jedna z nejdůležitějších zásad právního státu je právě vláda práva spočívajícího v dodržování zákony stanovených pravidel, byť by i v konkrétní situaci byly dobré (morální) důvody pro porušení takovéhoto zákona.
8. S ohledem na učiněné závěry proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu