ECLI:CZ:US:2016:2.US.1044.16.1
sp. zn. II. ÚS 1044/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Ohery, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Slovákova 279/11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2016, č. j. 26 Cdo 3404/2015-219, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2015, č. j. 40 Co 90/2015-196, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. prosince 2014, č. j. 29 EXE 1784/2012-172, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen ústavně stanovený zákaz libovůle v rozhodování obecných soudů [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i zásada vázanosti soudů zákonem [čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a současně bylo zasaženo i do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny).
2. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 19. prosince 2014, č. j. 29 EXE 1784/2012-172, zamítl návrh třetího povinného (stěžovatele) na částečné zastavení exekuce vedené na jeho majetek prodejem nemovitých věcí, neboť neshledal důvod pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2015, č. j. 40 Co 90/2015-196, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V prvé řadě uvedl, že není vyloučeno, aby byl majetek povinného postižen více exekučními příkazy, přičemž je třeba zkoumat jejich přiměřenost. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil veškerá hlediska týkající se vhodnosti exekutorem zvolených způsobů exekuce. K tomu uvedl, že měsíční platby prováděné srážkami ze mzdy jak druhého povinného (ve výši 1.382 Kč), tak třetího povinného (ve výši 867 Kč), k čemuž je možno připočítat dobrovolnou platbu třetího povinného ve výši 2.000 Kč měsíčně, nejsou zárukou úhrady pohledávky oprávněné ve výši 379.269 Kč v přiměřeném čase, a proto bylo třeba přistoupit k realizaci exekuce prodejem nemovitých věcí. Odvolací soud dále poukázal na to, že k projednání návrhu nebylo třeba nařizovat jednání, neboť skutečnosti rozhodující pro posouzení věci vyplývaly z obsahu spisu a nebylo třeba provádět dokazování. Jako nedůvodnou shledal i námitku třetího povinného zpochybňující výši ceny nemovitých věcí v jeho vlastnictví stanovenou soudním exekutorem na základě znaleckého posudku ve výši 1,260.000 Kč. K tomu podotkl, že námitky proti výši ceny by byly právně relevantní toliko v řízení o určení výsledné ceny nemovitostí. Neakceptoval současně požadavek třetího povinného, aby mu bylo umožněno realizovat prodej nemovitých věcí v jeho vlastnictví, neboť poté co byla pravomocně nařízena exekuce, se na jeho majetek vztahuje institut tzv. generálního inhibitoria, který mu zakazuje pod sankcí neplatnosti nakládat s tímto majetkem.
4. Následné dovolání třetího povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2016, č. j. 26 Cdo 3404/2015-219, odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel v něm nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel neuvedl žádný relevantní údaj vztahující se k přípustnosti dovolání, když sice v dovolání sice ohlásil, že "napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které mají být posouzeny jinak", avšak již z něj nebylo patrno, při řešení jakých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že porušil zákaz libovůle, když formalisticky jeho dovolání odmítl. Nejvyšší soud měl přitom pominout, že stěžovatel v dovolání právní otázku, při které se odvolací soud odchýlil od zákona, řádně popsal. Stěžovatel totiž v dovolání namítal zjevnou nevhodnost zvoleného způsobu provedení exekuce, neboť vymáhaná částka byla ve značném nepoměru k obecné ceně nemovitých věcí (podle stěžovatele byl znalecký posudek podhodnocený a obecná cena nemovitostí činila v roce 2014 téměř 3 miliony Kč). Dále podotýká, že Nejvyšší soud v posuzování přípustnosti v jednotlivých případech postupuje účelově a přípustnost shledává pouze tam, kde se mu to hodí. Rovněž zdůrazňuje, že soudy nevzaly v úvahu, že exekuční prodej nemovitostí je vyloučen s ohledem na §322 odst. 3 o. s. ř., neboť předmětné nemovitosti slouží stěžovateli k podnikání. Tato skutečnost nemohla být v řízení prokázána, neboť soud rozhodl bez nařízení jednání, čímž porušil §269 odst. 2 o. s. ř. Soudy dále nepřihlédly ke skutečnosti, že vymáhaná pohledávka byla oprávněnou postoupena na třetí osobu, a to za částku podstatně nižší, čímž se nepoměr výše vymáhané částky ve vztahu k obecné ceně nemovitostí významně zvýšil. Soudy tak svým postupem zasáhly i do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
III.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v prvé řadě vytýká Nejvyššímu soudu formalistický přístup, který jeho dovolání odmítl, přestože mělo obsahovat jasné vymezení právní otázky, jíž se měl dovolací soud zabývat. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., resp. tato kritéria zcela pominul, když podstatou jeho dovolání byl v zásadě pouze nesouhlas se závěry, na nichž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu. V rámci splnění podmínky uvedení předpokladů přípustnosti dovolání jde zejména o pojmenování jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Ani zde nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Jak se přitom podává z kopie dovolání, která je přílohou ústavní stížnosti, stěžovatel skutečně nevyhověl požadavkům na obsah dovolání, když ve svém podání ze dne 29. června 2015 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti výslovně ničeho. Z formulace, že "napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (a obdobně i soud I. stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které mají být posouzeny jinak", nelze splnění zákonem požadovaných podmínek dovozovat. Argumentace obsažená v dovolání svědčí spíše o tom, že stěžovatel zaměnil přípustnost dovolání s dovolacími důvody.
8. Požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pak plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatel neučinil a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. dubna 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup." Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené.
9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů nižších instancí. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
11. Toliko nad rámec uvedeného, pokud stěžovatel namítal nepřiměřenost exekuce, lze odkázat na závěry obecných soudů, které se s touto otázkou vypořádaly zcela vyčerpávajícím způsobem. Obecné soudy v dané věci poukázaly na zcela konkrétní okolnosti, z nichž plyne, že exekuci prodejem nemovitosti v daném případě není možné považovat za zjevně nepřiměřenou. Ústavní soud v jejich rozhodnutích nespatřuje žádný exces.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti, pokud směřovala proti usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu