ECLI:CZ:US:2016:2.US.1139.16.1
sp. zn. II. ÚS 1139/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Václavské nám. 66, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 11 Tdo 1159/2015-52, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 4. 2015 č. j. 14 To 84/2015-2241 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 11. 2014 č. j. 1 T 95/2013-2183 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny). Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v hodnocení důkazů, které podle něj vybočuje z pravidel rozumného a logického způsobu nazírání na zjištěný skutkový stav. Zjištěné důkazy měly být plně využity pouze v neprospěch stěžovatele, ačkoliv se nabízelo vysvětlení v jeho prospěch. Současně namítá, že obecné soudy uložily stěžovateli zcela nepřípustné tresty.
2. Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným z přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečinu výroby a jiného nakládání látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku též spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za uvedené přečiny mu byl uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč (náhradní trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců) a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (podrobněji viz rozsudek soudu prvního stupně č. l. 9-10). Ve věci soud vycházel z výsledků domovní prohlídky, z výsledků sledování telekomunikačního provozu orgány Policie ČR, z výpovědí svědků a z rozsáhlých odborných analýz vzorků zajištěných při domovní prohlídce.
3. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil jednání stěžovatele v souladu se zákonem a ani v případě uložených trestů neshledal žádné pochybení prvostupňového soudu. Tresty byly uloženy v souladu se zásadami zakotvenými v §39 trestního zákoníku a nelze hovořit o tom, že by byly nepřiměřeně přísné.
4. Nevyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že v dovolání citované námitky byly uplatněny již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci obhajoby. Dále se velmi podrobně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele uplatněným v dovolání, tedy i k tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu. Žádná pochybení soudů nižších instancí neshledal.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
7. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Těžiště ústavní stížnosti stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Nevycházely tak pouze z "některých" důkazů (např. odposlechů), jak tvrdí stěžovatel. Stran hodnocení důkazů nelze obecným soudům upřít patřičné a přehledné odůvodnění. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
10. Další námitky stěžovatele směřují k výši, resp. rozsahu trestů, které mu byly uloženy. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy v rámci ukládání trestů vybočily ze zákonných mezí. Všechny uložené tresty jsou vázány na skutky, za něž byl stěžovatel odsouzen a při jejích ukládání byly dodrženy zákonné podmínky.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu