ECLI:CZ:US:2016:2.US.1273.15.1
sp. zn. II. ÚS 1273/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1509/2014-32 ze dne 14. ledna 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 207/2014-351 ze dne 19. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 1 T 402/2013-317 ze dne 7. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 1 T 402/2013 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dalšími výroky bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutková zjištění soudů, přičemž odkazuje na obdobný případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2278/07, v němž Ústavní soud s přihlédnutím k principu ultima ratio soudní rozhodnutí zrušil. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu, který je spatřován v tom, že stěžovatel svého psa nezajistil tak, aby jej třetí osoba nemohla vypustit z kotce a nezajistil ani pravidla, za kterých by mohli psa pouštět rodinní příslušníci, ačkoliv věděl, že pes může někoho napadnout, označuje za rozporný s uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení hypotetických účinků ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), neboť má za to, že takový výklad musí nutně vést k tomu, že by každý majitel zvířete byl za škodu, kterou toto zvíře způsobí, odpovědný objektivně, což je v odvětví trestního práva zjevnou kolizí s ústavními principy uvedenými v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny. Soudy nahradily úvahy o zavinění stěžovatele civilní judikaturou, aniž by řádně objasnily konkrétní okolnosti případu. Stěžovatel namítá, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, přičemž po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předpokládal nerozumné a protiprávní jednání třetích osob. Kritice proto podrobuje část skutkové věty svědčící o jeho nedbalostním chování. Za zcela nepatřičný označuje závěr Nejvyššího soudu o aplikaci ustanovení §13 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, upravující zajištění zvířat v zájmovém chovu, přičemž se domnívá, že na posuzovaný případ tato speciální norma dopadá. Za situace, kdy pes stěžovatele byl zajištěn dostatečně, je stěžovatel přesvědčen, že dané ustanovení neporušil. Připomíná zásadu individuální trestní odpovědnosti a zásadu odpovědnosti za zavinění, které soudy nerespektovaly. Poukazuje na to, že z dokazování vyplynulo, že pes nemohl z kotce uniknout sám, že jej někdo musel vypustit, a právě tato osoba, která však nebyla zjištěna, nese trestní odpovědnost za trestně relevantní následek. Stěžovatel rozporuje i závěr, že by jeho pes v minulosti zaútočil na člověka, neboť tento závěr z provedeného dokazování dle jeho názoru nevyplývá. Stěžovatel též namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka Petra Menšíka. Tento návrh sice zamítl, ale v rozsudku svůj postup nijak nezdůvodnil. Dle něj jde o tzv. opomenutý důkaz, s nímž se nevypořádal ani soud odvolací.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do zjišťování skutkového stavu věci, do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, zejména s ohledem na hodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele a jeho společenské škodlivosti. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných odvolání a dovolání zabývaly soudy odvolací i dovolací, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny.
7. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, k námitce obhajoby, že nebylo prokázáno, že zranění poškozeného způsobil pes stěžovatele, doplnil dokazování výslechem dalších svědků a znaleckým posudkem z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace kynologie. Po vyhodnocení těchto důkazů se se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, přičemž se přiměřeně vypořádal i s dalšími námitkami uplatněnými v odvolání. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
8. Stěžovatel sice namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s navrhovaným výslechem svědka Petra Menšíka, z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že odvolací soud tuto námitku stěžovatele řešil, za tím účelem si poslechl i zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2014 a zkonstatoval, že tento návrh byl soudem prvního stupně nejen zamítnut, ale postup soudu byl i řádně odůvodněn. Jediné pochybení tedy shledal v tom, že v rozsudku takové odůvodnění chybí, což však nemá vliv na jeho správnost. Sám se zabýval potřebností navrženého důkazu, dospěl ovšem k názoru, že rozhodné okolnosti (které znovu zopakoval) byly objasněny dostatečným způsobem. I dle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze neúplné dokazování spatřovat jen v tom, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy, neboť nejsou povinny všem návrhům vyhovět; musí však svůj postup patřičně odůvodnit (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87). Této povinnosti soudy dostály.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že jako majitel psa neučinil dostatečně účinná opatření směřující k zamezení útěku psa, stejnou námitku vznesl v odvolání, přičemž odvolací soud jí nepřisvědčil, a to především s poukazem na jeho výpověď u hlavního líčení, v níž také sám připustil, že již v minulosti nastal problém, kdy se pes dostal z kotce ven a měl napadnout svědkyni Zdeňku Ševčíkovou a škrábnout ji na zádech. Tvrzení stěžovatele, že takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá, nemůže obstát ani s ohledem na výpovědi svědkyně Zdeňky Ševčíkové a svědka Pavla K. (jedná se o pseudonym, či výpovědi svědkyň Ivety Sychrové a Andrei Štarmanové, které rovněž potvrdily, že už v minulosti byly se psem Maxem potíže a že napadl člověka. Jak ostatně zjistil odvolací soud ze spisu Komise pro projednávání přestupků města Boskovice, ani po nyní řešeném incidentu stěžovatel účinná opatření směřující k zamezení útěku psa z kotce či ze zahrady neučinil, neboť komise řešila opětovné volné pobíhání stěžovatelova psa po veřejném prostranství, k němuž došlo dne 12. 5. 2013. Jestliže tedy soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že stěžovatel jako majitel psa rasy chodský pes slyšící na jméno Max neudělal dostatečně účinná opatření směřující k zamezení útěku psa z místa, kde byl bez náhubku obvykle umístěn, a v důsledku toho došlo k útěku psa z kotce, potažmo ze zahrady, a následně k napadení poškozeného Pavla K., jeho pokousání a způsobení zranění popsaného ve výroku rozsudku, přičemž již v minulosti k obdobné situaci došlo, nelze jeho řádně odůvodněným skutkovým závěrům z ústavního pohledu nic vytknout, neboť odpovídají provedenému dokazování.
10. Obdobnými námitkami směřujícími do skutkových zjištění se ostatně zabýval i dovolací soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že stěžovatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Řešil tak námitku o neúplnosti dokazování i námitku o neodůvodnění návrhu na provedení výslechu svědka Petra Menšíka, přičemž shledal, že provedené důkazy tvoří ucelený a logický řetězec, na jehož základě lze spolehlivě rozhodnout o vině stěžovatele.
11. Nejvyšší soud se podrobně zabýval především výhradami stěžovatele směřujícími proti právnímu posouzení věci, zejména proti nedostatku subjektivní stránky, nesprávnému vyhodnocení právní povinnosti, k níž byl stěžovatel zavázán a proti neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, neboť tyto námitky byly uplatněny v rámci označeného dovolacího důvodu. Pokud shledal, že na základě skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly provedeným dokazováním, lze dospět k závěru, že stěžovatel jednal ve vědomé nedbalosti, která spočívala v tom, že jako majitel psa neučinil natolik důsledná opatření, aby psovi zabránil se z prostoru, v němž byl chován, samovolně či přičiněním jiné osoby dostat a bez vlivu majitele se mimo tento prostor volně pohybovat, přičemž jako jediný majitel a tudíž osoba za chování psa odpovědná, dostatečně striktně nestanovil podmínky, za nichž bude pes z kotce a ze zahrady vypouštěn jinými osobami, přestože věděl, že se psem byly v tomto směru v minulosti problémy, avšak neučinil nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo, je i tento právní závěr z ústavního hlediska akceptovatelný, stejně jako závěr, že si stěžovatel musel být vědom i toho, že s ohledem na velikost psa a jeho fyzické dispozice je schopen člověku způsobit těžkou újmu na zdraví, což se také v projednávané věci stalo. Neobstojí názor stěžovatele, že nemůže nést následky trestní odpovědnosti za jednání třetí osoby, která psa vypustila, neboť i v tom případě, jak uvedl Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu, poranění jako následek pokousání psem, kvalifikované jako těžká újma na zdraví, zakládá u majitele psa trestní odpovědnost za předpokladu, že majitel, který psa náležitě neopatřil (neučinil vše potřebné k tomu, aby předešel možnosti způsobení škody), znal nebo mohl a měl znát jeho nebezpečnost. Nejvyšší soud v tomto směru případně odkázal i na judikáty vydané v trestních věcech a publikované ve Sbírce (Souboru) trestních rozhodnutí.
12. Stěžovatel sice nesouhlasí s posouzením své odpovědnosti jako majitele psa za škodu jím způsobenou podle ustanovení §415 o. z., Nejvyšší soud však velmi pečlivě a s odkazem na příslušnou soudní judikaturu odůvodnil, proč se odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem posuzuje právě podle uvedeného ustanovení a nikoliv podle speciálního ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
13. Pokud tedy soudy všech stupňů shledaly v jednání stěžovatele znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a současně odůvodnily nenaplnění podmínek pro uplatnění subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, i tyto jejich řádně odůvodněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
14. Stěžovatel odkazuje na případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2278/07 a v něm vyslovené závěry. Po skutkové stránce však nejde o případ obdobný. Nadto soudy za situace, kdy svůj závěr o naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti [konkrétně nedbalosti vědomé dle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] založily mimo jiné na porušení prevenční povinnosti dle §415 o. z., na rozdíl od věci řešené poukazovaným nálezem (kdy mělo jít o nevědomou nedbalost stěžovatelky a závěr o ní byl toliko paušální, a proto zcela nepřezkoumatelný) velmi pečlivě zkoumaly, zda šlo o nedbalostní jednání, tedy o rozpor jednání stěžovatele s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku. V tomto směru lze odkázat především na podrobné odůvodnění této otázky dovolacím soudem (viz č. l. 9 - 13 napadeného usnesení).
15. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu