ECLI:CZ:US:2016:2.US.1276.16.1
sp. zn. II. ÚS 1276/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PRADĚD CZ, s. r. o., se sídlem Železniční 496/4, Olomouc, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 7/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud konstatoval, že "postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 v trestní věci 3 T 7/2001 byl ve vztahu ke stěžovateli porušen zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, když Obvodní soud pro Prahu 1 nerozhodl neodkladně o jeho žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u České spořitelny, a. s."
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Policejní orgán Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, zajistil v roce 2005 podle §79a odst. 1 tr. řádu peněžní prostředky stěžovatelky ve výši 1 813 891,70 Kč na účtu u České spořitelny, a. s. Stěžovatelka mnohokrát žádala o zrušení zajištění, naposledy žádostí ze dne 15. 2. 2016. Podané žádosti byly zamítnuty, když poslední zamítavé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo stěžovatelce doručeno dne 5. 1. 2016. O další žádosti předsedkyně senátu 3 T Obvodního soudu pro Prahu 1 neodkladně nerozhodla, proto podala stěžovatelka dne 29. 2. 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na stanovení lhůty pro provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze návrh zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vzhledem k judikatuře Ústavního soudu nenapadá stanoviska obecných soudů v uvedené věci, ale napadá přístup Obvodního soudu pro Prahu 1, resp. Městského soudu v Praze, které znemožňují stěžovatelce využít její zákonná práva. Stěžovatelka se přitom nedomáhá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu o zrušení zajištění, ale jen rozhodnutí soudu v této věci, neboť od právní moci rozhodnutí soudu běží nová třicetidenní lhůta, po jejímž uplynutí může stěžovatelka podat novou žádost o zrušení zajištění (§79a odst. 4 tr. řádu).
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (příp. charakteru jiného zásahu) s tím, že argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny.
5. Stěžovatelka pojala svou ústavní stížnost jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], fakticky proti průtahům v řízení, přičemž však formulace jí požadovaného výroku neodpovídá formulaci uvedené v §82 odst. 3 písm. b) zákona Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení pokud Ústavní soud ústavní stížnosti, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením". Stěžovatelka se však dožaduje v podstatě výroku svým charakterem deklaratorního, jímž bude pouze vytknuta nečinnost Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a vysloveno porušení trestního řádu. K takovému typu výroku se však judikatura Ústavního soudu staví s velkou mírou zdrženlivosti, a to i v případech namítaného porušení základního práva, přičemž v případě porušení zákona, zde trestního řádu, platí toto sebeomezení dvojnásob. V dané souvislosti Ústavní soud připomíná svůj ustálený názor, dle něhož je při svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže [viz usnesení ze dne 21. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/94 (U 14/2 SbNU 227)].
6. Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě, kdy stěžovatelka podala návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, o němž bylo příslušným soudem náležitě rozhodnuto a usnesení bylo stěžovatelce řádně doručeno, mohlo být předmětem ústavní stížnosti samo toto usnesení. V této souvislosti je však třeba upozornit, že ani tak nemohla být ústavní stížnost úspěšná, a to vzhledem k odůvodnění usnesení, dle něhož si soud prvního stupně v souladu s §230 odst. 3 tr. řádu vyhradil rozhodnutí o zajištěných prostředcích (uložení ochranného opatření zabrání věci) k samostatnému projednání do veřejného zasedání, což se jeví jako relevantní důvod pro zamítnutí návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Navíc bylo ve věci samé, co do ostatních výroků, již rozhodnuto, byť nepravomocně.
7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že otázka průtahů celého trestního řízení, v jehož rámci zajištění peněžních prostředků stěžovatelky trvá již 11 let, může být orgány veřejné moci v budoucnu řešena v rámci řízení o odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Je plně v pravomoci příslušných orgánů a případně soudů v následném soudním řízení otázku vzniku odpovědnosti státu posoudit i bez nutnosti předchozího deklaratorního výroku Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014).
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu