ECLI:CZ:US:2016:2.US.1369.16.1
sp. zn. II. ÚS 1369/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Pavla Reigla, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 49 Co 95/2014-286, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Cdo 5138/2015-318, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti Krajské pedagogicko-psychologické poradně a Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Zlín (dále jen "žalovaný), jíž se domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru daná dne 3. 6. 2002 žalovaným stěžovateli je neplatná.
2. Obecné soudy totiž v nyní projednávané věci dospěly k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, kdy k okolnostem případu zejména uvedly, že nesplnění pokynu podrobit se preventivní lékařské prohlídce u smluvní lékařky žalovaného stěžovatelem představuje porušení pracovní kázně a že jde o porušení dosahující intenzity závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě ve způsobu vyřízení jím podaného dovolání ze strany Nejvyššího soudu a jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Zde stěžovatel uvádí, že se dovolací soud nikterak nevypořádal s jeho námitkami a odkazy na konkrétní judikaturu, s níž prý bylo rozhodnutí odvolací instance v rozporu, a to jak ve věci určitosti (platnosti) jednostranného projevu vůle v případě právního úkonu, pro nějž je předepsána písemná forma, jakož i ve věci posouzení intenzity porušení pracovní kázně ústící v ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Rovněž tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že krajský soud nepostupoval při posouzení formální platnosti výpovědi z pracovního poměru a způsobu hodnocení intenzity porušení pracovní kázně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nadto svůj postup řádně a přezkoumatelně neodůvodnil. Závěrem stěžovatel tvrdí, že v celém - nepřiměřeně dlouhém - soudním procesu akceptovaly obecné soudy aplikaci hmotné normy pracovního práva ústavně nekonformním způsobem, ačkoli se ve své podstatě jednalo ze strany žalovaného o zneužití práva.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá především způsob, jakým Nejvyšší soud vyřídil jím podané dovolání, a jak se vypořádal s námitkami uplatněnými v tomto řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že setrvale vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony, nýbrž i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly ve stěžovatelově případě porušeny. Ústavní soud totiž shledal, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal alespoň ve stručnosti se všemi námitkami stěžovatele a dostatečně na ně reagoval konkrétním odkazem na předchozí rozhodnutí, v nichž se zabýval stejnými právními otázkami: zejména ve vztahu k otázce určitosti jednostranného právního úkonu a ke způsobu výkladu projevu vůle, k otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance provedené zaměstnavatelem, k oprávněnosti zaměstnavatele uložit povinnost zaměstnanci k absolvování preventivní prohlídky, k otázce hodnocení stupě intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, a i k dalším právním otázkám nastoleným stěžovatelem. Jeho rozhodnutí tak nelze pokládat za nepřezkoumatelné či rozporné s právem na spravedlivý proces, naopak plně odpovídá ustanovení §234f odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že dovolací soud v odůvodnění těchto rozhodnutí stručně uvede, proč je podané dovolání nepřípustné. Tím se nyní napadené rozhodnutí významně odlišuje od případů, kdy Ústavní soud musel přistoupit k derogaci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť z nich nebylo možno jakkoli seznat důvody, které dovolací soud vedly k tomuto výroku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015).
8. Okrajem pak musí Ústavní soud odmítnout povšechné (a obecné) námitky stěžovatele směřující proti právním závěrům obecných soudů učiněných v nyní posuzované věci. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V nyní projednávaném případě Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele ve shora uvedeném smyslu neshledal, neboť právní závěry krajského (a potažmo i nalézacího) soudu nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními"; naopak napadenému rozhodnutí krajského soudu neschází smysluplné odůvodnění, a toto rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Ústavní soud nespatřuje ani žádný rozumný důvod, pro který by měl zaujmout odlišný právní názor k otázce, zda soustavné nerespektování pokynu zaměstnavatele k absolvování preventivní prohlídky u smluvního lékaře může představovat zákonný výpovědní důvod.
9. Ústavní soud, který napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody, a jehož úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, tak nemá důvod závěry odvolacího soudu (stejně jako soudu I. stupně) přehodnocovat, neboť obecné soudy učinily vše nezbytné pro nalezení spravedlivého řešení. Pokud přitom dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatele, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se v nyní hodnoceném případě stalo, když zejména zasadily opakované nerespektování absolvování preventivní lékařské prohlídky stěžovatelem do kontextu celkově napjaté komunikace stěžovatele se zaměstnavatelem. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti ostatně ve svojí podstatě představují toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly náležitě posouzeny již odvolacím a dovolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu