ECLI:CZ:US:2016:2.US.1375.15.1
sp. zn. II. ÚS 1375/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Bronislavy Orbesové, advokátky, se sídlem Štefánikova 5462, Zlín, zastoupené Mgr. Janou Gúckou, advokátkou,*) se sídlem Štefánikova 5462, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3713/2014-347 ze dne 10. února 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 482/2012-304 ze dne 20. května 2014, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 482/2012-317 ze dne 23. dubna 2014*), rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2457/2013-258 ze dne 22. ledna 2014, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 46 C 61/2012-116 ze dne 20. července 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2016
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 46 C 61/2012 se podává, že Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem uložil žalované (dále jen "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobkyni částku 95 000 Kč s přísl. (výrok I.) a náklady řízení (výrok II.). Uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobkyně podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem č. j. 59 Co 482/2012-215 ze dne 10. 4. 2013 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky k vydání bezdůvodného obohacení, když za pasivně legitimovaného označil JUDr. Milana Holomka, s nímž měla žalobkyně závazkový vztah, přičemž se z jeho strany jednalo o majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se při řešení právní otázky určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.) a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dohodla s advokátem JUDr. Holomkem na úschově peněz, tedy na správě svého majetku advokátem za stanovených podmínek ve smyslu §56 a §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). Tato úschova částky 95 000 Kč nebyla nikdy realizována, neboť zmíněnou částku žalobkyně nesložila na účet JUDr. Holomka (a tedy ani nemohla být přijata tímto advokátem do správy ve smyslu §56a odst. 1 zákona o advokacii), nýbrž ji v důsledku mylně poskytnuté informace bezhotovostně poukázala na bankovní účet stěžovatelky. Pak se ovšem jednalo o plnění ve vztahu mezi těmito účastnicemi, pro něž nebyl žádný právní důvod. Tím došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky.
6. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal naplnění žádného z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když stěžovatelkou položené právní otázky již dovolací soud opakovaně řešil.
7. Stěžovatelka po podrobné rekapitulaci průběhu sporu namítá, že finanční prostředky žalobkyně přijala na základě smlouvy o úschově, kterou uzavřela s JUDr. Holomkem, aniž by měla povědomí o tom, komu peníze patří. Soudy se však formálně koncentrovaly na skutečnost, že žalobkyně plnila na účet stěžovatelky, aniž by s ní měla uzavřenou smlouvu, tedy že plnila bez právního důvodu. Dle ní je možný jediný správný závěr, že obohacení vzniklo na straně JUDr. Holomka, kterému stěžovatelka peníze žalobkyně vydala. Žalobkyně tak měla peníze požadovat po JUDr. Holomkovi cestou podání přihlášky do insolvenčního řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší soud se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe a porušil její právo na spravedlivý proces, když dospěl k závěru, že na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Pokud by však přesto mělo být rozhodnutí dovolacího soudu považováno za souladné s jeho judikaturou, pak stěžovatelka poukazuje na to, že odmítnutím jejího dovolání došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, neboť účel sledovaný sjednocováním judikatury by neměl převážit nad ochranou subjektivních práv. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 26/56 SbNU 289). Stěžovatelka namítá, že soudy tím, že ústavně nekonformním způsobem interpretovaly právní úpravu závazkových vztahů a bezdůvodného obohacení, zasáhly též do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace, tedy kdo je osoba povinná vydat žalobkyni plnění z bezdůvodného obohacení. Má za to, že žalobkyně se svobodně rozhodla uzavřít smlouvu o úschově s JUDr. Holomkem, přestože bylo proti němu zahájeno insolvenční řízení. Její peníze byly uloženy na účtu stěžovatelky na základě smluvního vztahu mezi žalobkyní a JUDr. Holomkem, a proto jakékoliv nároky v této souvislosti mohou být pouze mezi žalobkyní a JUDr. Holomkem. Pokud své smluvní závazky vůči ní následně nesplnil, nemůže to být přičítáno k tíži stěžovatelce, která nebyla smluvní stranou, ale pouze platebním místem. Stěžovatelka nevylučuje, že vedlejší účastnice byla uvedena v omyl. Měla pak možnost se dovolat neplatnosti smlouvy o advokátní úschově, což také učinila. Konstrukci o neexistenci smlouvy o úschově mezi žalobkyní a JUDr. Holomkem považuje za nesprávnou a formalistickou, přičemž soudy měly posoudit, zda se jedná o plnění na základě platné či neplatné smlouvy, nikoliv o plnění beze smlouvy, neboť nelze říci, že žalobkyně realizovala platbu bez ohledu na uzavřenou smlouvu. Nadto má za to, že k převodu prostředků na její účet nedošlo na základě mylně poskytnuté informace, když žalobkyně dobrovolně plnila dle smlouvy. Nesouhlasí ani s uložením povinnosti zaplatit žalobkyni příslušenství, neboť nevěděla, komu zaslané prostředky patří, a za jakým účelem byly poslány, stejně tak nevěděla o situaci JUDr. Holomka a o exekucích na něj vedených, když účet úschovy pro něj založila v dobré víře. Stav, který nastal v důsledku napadených rozhodnutí, je tak i v rozporu s dobrými mravy.
8. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popřípadě v příslušném soudním spise.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky) nepředstavuje další instanci v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, N 163/24 SbNU 197].
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv v souvislosti s určením povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka se necítí být ve sporu pasivně legitimovaná, přičemž odkazuje na smlouvu o úschově uzavřenou mezi žalobkyní a JUDr. Holomkem, z níž vyvozuje, že žalobkyně může požadovat vrácení poskytnutého plnění pouze od tohoto advokáta, nikoliv od ní, neboť nebyla smluvní stranou, ale toliko platebním místem. Brojí tak proti právnímu závěru soudů v otázce své pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení a tvrdí, že soudy použitý výklad příslušných ustanovení podústavního práva je formalistický a nesprávný.
11. Soudy shledaly, že žalobkyně nenárokuje k vrácení plnění, jež by poskytla jiné osobě na základě neplatné či zrušené oboustranně zavazující smlouvy, jejímž důsledkem by byla vzájemná vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy podle §457 o. z., ale požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jehož se dostalo stěžovatelce plněním bez zákonem uznaného důvodu, v situaci, kdy nemohlo dojít k úschově peněz a správě tohoto majetku jiným advokátem ve smyslu ustanovení §56a zákona o advokacii, nýbrž k přesunu majetkových hodnot bezprostředně mezi žalobkyní a stěžovatelkou. Bylo totiž zjištěno, že žalobkyně částku 95 000 Kč poukázala na bankovní účet žalované v domnění, že jde o bankovní účet JUDr. Holomka. Šlo tedy o plnění, pro které ve vztahu mezi účastníky řízení neexistoval žádný právní důvod, a tato skutečnost se nutně projevila v majetku žalované zvýšením jejich aktiv. Za takové situace jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, které je povinna vydat žalovaná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 3911).
12. Uvedený právní závěr, o nějž odvolací soud i soud dovolací opřely své rozhodovací důvody, je konzistentní, vycházející i z další judikatury Nejvyššího soudu, na niž dovolací soud v napadeném usnesení i v jemu předcházejícím kasačním rozhodnutí, odkázal (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1197/2007 ze dne 4. 2. 2009, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1778/2013 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014 ze dne 7. 10. 2014). Naopak odkaz stěžovatelky na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu není případný, a to z důvodů uvedených v napadeném usnesení dovolacího soudu, na něž Ústavní soud plně odkazuje.
13. Z napadených rozhodnutí je též zřejmý shodný názor soudů vyvozený z provedeného dokazování, že účelem smlouvy uzavřené mezi JUDr. Holomkem a stěžovatelkou bylo umožnit tomuto advokátu disponovat s finančními prostředky i přes zákaz vyplývající z probíhajících exekučních řízení vedených proti němu. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že nevěděla o situaci JUDr. Holomka a o exekucích na něj vedených, a že účet úschovy pro něj založila v dobré víře. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že stěžovatelka jako jeden z věřitelů tohoto advokáta si jeho situace byla dobře vědoma a uvedeným postupem hodlala zajistit svou pohledávku vůči němu, neboť dle dohody mezi nimi byl z přijatých plateb na účet stěžovatelky zřízený pro chod advokátní kanceláře JUDr. Holomka také umořován dluh vůči stěžovatelce ve výši 2 100 000 Kč. Uvedené pak dává smysl tomu, proč stěžovatelka coby zkušená advokátka zřídila svým jménem pro JUDr. Holomka účet, na nějž byly poukázány z titulu smlouvy o úschově i finanční prostředky od žalobkyně.
14. Jestliže tedy soudy v souladu se svou judikaturou dospěly k závěru, že poukázáním částky 95 000 Kč na bankovní účet, jehož majitelkou byla stěžovatelka, došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky, neboť k takovému plnění nebyl mezi žalobkyní a stěžovatelkou žádný právní důvod (nejednalo se o plnění ze sjednané advokátní úschovy, když tato nebyla složením peněžních prostředků na účet jiné osoby realizována) a nemůže být dána restituční povinnost smluvní strany z neplatné smlouvy o advokátní úschově, neboť plnění se dostalo stěžovatelce, nikoliv JUDr. Holomkovi, a bylo věcí stěžovatelky, jak s ním dále naloží, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodnily, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolná, nerozumná či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel. Interpretace a aplikace jiných než ústavních norem náleží do výlučné kompetence soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, pokud shledá, že některá z norem podústavního práva byla vyložena způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v projednávaném případě nezjistil, neboť soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.
15. Pokud stěžovatelka odkazuje na dobré mravy, do jejichž rozporu se dostal stav, založený napadenými rozhodnutími, Ústavní soud má spíše za to, že v rozporu s dobrými mravy lze naopak hodnotit ujednání mezi JUDr. Holomkem a stěžovatelkou, na základě něhož stěžovatelka zřídila vlastním jménem pro JUDr. Holomka bankovní účet, na nějž byly poukazovány platby z chodu kanceláře JUDr. Holomka, aby nemohly být postiženy exekucemi nařízenými na majetek tohoto advokáta.
16. Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu